Takže už to tu máme zase. Stejně jako před pěti lety. Do povědomí se neodbytně vkrádá pocit, že tuhle situaci jsme tu už přece měli. Volební dilema, byť v podstatě jen zdánlivé. Deja-vu.
Tak jako v roce 2013, budeme mít popozítří + den následující, možnost, či spíše občanskou povinnost, zvolit si na dalších 5 let svého prezidenta republiky. A stejně jako tehdy, budeme volit ve 2. kole mezi dvěma kandidáty – tedy mezi kandidátem kontroverzním, ke kterému bychom mohli mít mnoho výhrad, a mezi kandidátem (pro vlastenecky smýšlejícího voliče) naprosto nepřijatelným. Snadná volba, mohlo by se říci.
Ne, není tomu tak. Existuje totiž ještě třetí možnost – k volbám prostě nejít, nebo do volební urny vhodit neplatný hlas… („…ale komu tím prospějete, co?…“) Spolu s klasikem, je třeba si tuto otázku položit, a hned si na ni i odpovědět.
Zcela jistě se nevolbou vzdáváme své spoluodpovědnosti za příští směrování naší republiky. Dále ztrátou vlastního vol. hlasu zvyšujeme riziko, že nám bude – k naší nelibosti – zvolen ten kandidát, který nám vadí přece jenom mnohem více, než jeho rival. A tak už jen zbývá vyhodnotit, který z nich to je, a kruh se uzavírá.
Po vyřazení pro nás nejpřijatelnějšího kandidáta v 1. kole volby prezidenta ČR 2018, totiž Petra Hanniga, nám, jak je všeobecně známo, zůstávají dva kandidáti, kteří postoupili do kola druhého: Stávající prezident Miloš Zeman a akademik Jiří Drahoš.
K tomu prvnímu bychom jako nekompromisní národovci mohli mít 100 výhrad. A když ne rovnou stovku, tak devadesát určitě… V rámci únosné délky článku je tady však nechci podrobně vypočítávat. Ten druhý, přes veškeré nasbírané tituly (anebo možná právě proto), je kandidátem tzv. pražské „kavárny“ a jejich obdivovatelů i přisluhovačů. Stejně jako minule jistý Khárl Schwarzenberg.
Co ona „pražská kavárna“ představuje, kdo ji financuje a kdo se kolem ní točí, je snad všem národovcům rovněž známo. Jaké jsou její cíle, to víme taktéž – konečná likvidace společného státu Čechů, Moravanů a Slezanů, a následně i likvidace těchto původních národů se vším všudy. Nyní jde tedy o všechno. O bytí i nebytí. Proto výše zmínění odrodilci či zrádci našich národů tentokrát sáhli nikoliv po zdegenerovaném knížeti, nýbrž po beztvarém akademikovi a sběrači titulů, jenž má splnit svou roli garanta oné likvidace. Co kdysi započal nechvalně známý Václav Havel, má nyní Jiří Drahoš dokončit. To se nesmí stát.
(Stále ještě) naši zemi, Českou republiku, čekají těžké časy. Ohrožení nyní přichází nikoliv z východu či severu, nýbrž z jihu a především ze západu od nás. Naše vlast má být vtažena do jakéhosi (žhavého) jádra neomarxistické Evropské unie, a tam v multi-kulturním kotli rozpuštěna a přívalem migrantských hord zislamizována, stejně jako nyní celá západní Evropa. To je prastarý plán, který se ovšem již dnes částečně realizuje. Plán kriminální spodiny, jež se samozvaně pasovala na „elitu“. Mafie, která se podvodnou mocí svých peněz a vlivu v hlavních mainstr. médiích, prostřednictvím tzv. demokratických voleb, prodrala do řídících struktur jednotlivých států s cílem uzurpovat moc absolutní, a jednotlivé suverénní státy i s jejich národy postupně zlikvidovat.
V těchto časech budeme potřebovat prezidenta odvážného a rozhodného, nikoliv nějaké beztvaré želé, kterému bude (nám) nepřátelská cizina klepat na rameno a tleskat, kterak že je skvělý. Takového paňácu jsme tu už v minulosti měli. Prezidentoval neúměrně dlouho a napáchal nedozírných škod… My budeme potřebovat prezidenta alespoň s umírněným vlasteneckým cítěním, který si však za svým názorem stojí a neváhá jej projevit, byť by to v dané době bylo jakkoliv nepopulární, ekonomicky nevýhodné, či dokonce jeho ohrožující.
Jsem přesvědčen, že Miloš Zeman takový je a vždycky byl. Na důkaz toho přikládám článek (viz. níže), na který jsem osobně narazil již v létě roku 1989. Tedy před koncem minulého režimu, kdy se ještě zdánlivě nic nedělo, avšak raněná kobyla, jak známo, kopala nejvíce. Článek byl otištěn v srpnu 1989 v časopise Technický magazín. Tedy, napsán musel býti minimálně začátkem onoho léta, půl roku před listopadovým převratem, a jeho autorem byl – kdo jiný – Miloš Zeman.
Možná text článku u mladší generace nevzbudí žádnou odezvu. „No co, takový normální kritický článek“, řeknou si. Kdo však pamatuje tehdejší dobu, ví, jaká to musela být odvaha, něco podobného sepsat a publikovat v celostátně vydávaném periodiku. Dotyčný autor riskoval celou svou dosavadní kariéru, společenské uplatnění, ba i svobodu! Riziko hrozilo jak autorovi článku, tak i redakci příslušného periodika. Technický magazín tehdy vycházel již více než 10 let coby měsíčník, a jelikož byl zaměřen na vědu a techniku nejrůznějších oborů, četla jej ta inteligentnější část veřejnosti. „Téčko“ (jak se časopisu tehdy přezdívalo) se dalo číst v podstatě od začátku do konce, což byla výsada jen velmi mála tehdejších socialistických periodik. A právě proto článek Miloše Zemana s názvem PROGNOSTIKA A PŘESTAVBA nezapadl, nýbrž vzbudil pozornost. Pozornost čtenářů, veřejnosti, i exponentů tehdejšího totalitního režimu. Režimu, kterému se tolik začíná podobat současná struktura i praktiky moci Brusele a eurosocialistické Unie.
Miloš Zeman za tento článek tenkrát sklidil můj obdiv, a i když jsme se později ve svých názorech poněkud ideově rozešli – stejně jako on – já nezapomínám. A proto vím, že komu jen trochu záleží na budoucnosti našeho národa a republiky, i s ohledem na výše uvedené, ten prostě v závěrečném hlasování Ing. Miloše Zemana volit bude.
Já tak každopádně učiním. Přetržený lístek kavárenského akademika Drahoše pak hodím do koše.
Roman Sláma, místopředseda SPR-RSČMS
.