Ve čtvrtek 17. listopadu je (už zase) státní „svátek“. Bohužel normální člověk nemá co slavit (viz. článek níže), vždyť realitu dnešní doby všichni známe, a podvody či podvodníky není třeba oslavovat. Skutečná revoluce a demokracie nás tak teprve čeká. Jediné, co je v tento den záhodno, je věnovat tichou vzpomínku památce Jana Opletala, jenž byl spolu s dalšími studenty, před mnoha lety v roce 1939, zavražděn mocenskými složkami III. Říše, a 17. listopad se tak později stal mezinárodním dnem studenstva.
Výročí krachu tzv. reálného socialismu v Československu poskytuje každý rok prorežimním politickým nulám příležitost se okázale zviditelnit. A aby si to zviditelňování náležitě usnadnili, prohlásili 17. listopad za státní svátek a přejmenovali jej za „Den boje za svobodu a demokracii…“ Humbuk okolo výročí 17.11.1989 přitom silně připomíná komunistické oslavy „Velkého října“ (7. listopadu). Naproti tomu výročí vzniku Československa 28. října bylo dlouhá léta po sametovém převratu exponenty současného režimu ignorováno, a např. v devadesátých letech jej slavili pouze Republikáni. Dvacátý osmý říjen se totiž moc nehodí německým protektorům, ani kavárenské havlérce.
Nejubožejší divadlo předváděl 17. listopadu vždy Václav Havel, a dnes jeho pohrobci. „Myslitel“ a „státník“, který dlouhá léta okupoval Pražský Hrad (chtěl být přece prezidentem pouze do 1. svobodných voleb, jak tehdy po listopadu 89 rád prohlašoval), tento den okázale uděloval vysoká státní vyznamenání politikům západních velmocí (R.Reagan, F.Mitterand, apod.) a dalším lidem, kteří s československými listopadovými událostmi roku 1989 neměli nic společného, alespoň navenek. Vše nápadně připomínalo doby, kdy Gustáv Husák uděloval československé řády Brežněvovi a jiným sovětským papalášům. Nepředváděl se však jen Havel, např. Pithatt, Ruml, Mlynář, Žantovský, a mnoho dalších a dalších se předháněli v prázdném žvanění o svobodě a demokracii. V této štafetě vytrvali až do současnosti, jako např. kavárenské H-TRIO (Herman-Halík-Horáček). Všichni tito „výtečníci“ si věru nemají nač stěžovat. Listopad 1989 pro ně znamenal neskutečný výtah k moci, privilegiím a majetku, k němuž by se v normální slušné společnosti a za normálních okolností nikdy nedostali.
Co ale přinesl listopad 1989 naší zemi a v ní žijícím obyčejným lidem? S halasně vychvalovanou demokracií to jde od deseti k pěti. Demokratické výdobytky občanů z jara 1990 jsou od roku 1992 systematicky oklešťovány a odbourávány. Držitelé moci postupně upravili volební zákony tak, aby se nepohodlné politické strany neměly šanci do parlamentu vůbec dostat. Svoboda tisku a svoboda slova (projevu) byla rovněž omezena v rámci jakési „politické korektnosti“, tedy cenzury a autocenzury. Představitelům nepohodlných politických stran není běžně umožňováno vystupovat ve veřejnoprávní televizi, rozhlase a jiných mainstreamových sděl. prostředcích. Ze všech údajně nezávislých mainstr. médií zásadně zaznívá (tak jako za „reálného socialismu“) pouze jeden výklad politických událostí – ten oficiální, diktovaný mocí kontrolovanými západními agenturami. K šíření názorů jiných než režimních je nutno opět používat samizdat – dnes tedy internet, který je ovšem obrovským trnem v oku světovládné mašinérie, a který se tak již stává terčem k likvidaci poslední jiskřičky demokracie v něm přežívající. „Seriózní“ portály, deníky a časopisy nepohodlné názory jednoduše neotisknou.
Politické strany se podle oficiálního pravdoláskařského výkladu dělí na „státotvorné“ a „extremistické“. Ve „státotvorných“ stranách se přitom sdružují většinou jen převlékači kabátů a kariéristé nejhoršího druhu, kteří své politické názory mění podle momentální situace, a kteří – jako ti komunističtí svazáci 50tých let min. stol. – vnucují svoje názory jiným a běda, pokud ostatní nesdílí jejich postoje. Lidé, kteří za svými názory pevně stojí, jsou označeni za extrémisty, neonacisty, xenofoby, homofoby, atd. atd.
O nezávislosti soudnictví si také můžeme jen nechat zdát. Soudy i nadále rozhodují ne podle práva, ale podle potřeb držitelů moci. Politické procesy proti kritikům mocných jsou maskovány jako procesy za urážku jejich „cti“, případně jako popírání jakýchsi historických událostí dle oficiálního výkladu, o němž se nesmí pochybovat, natož diskutovat. Exponenti současného režimu tak okamžitě začnou mávat strašákem nejrůznějších ***-ismů.
S nápravou křivd spáchaných komunisty to polistopadová vládnoucí garnitura nikdy nemyslela až tak úplně doslova. V podstatě to překroutili na neoprávněný návrat majetku bývalé šlechtě, majetku, který byl zaslouženě vyvlastněn již v roce 1945. A všichni známe ten nejtypičtější případ, který se na tomto poli v Česku odehrál.
Snad nejodpornějším činem polistopadového panstva a jejich protektorů se stalo rozbití Československa. To proto, aby se vládnoucí garnitura nemusela o moc s nikým dělit a oba zbytky zmrzačené republiky byly snáze ovladatelné. Zevnitř i zvenčí – pro svou bezvýznamnost. Zbytek státu na české straně byl pak místo obnovení zemského zřízení znovu rozkouskován na Gottwaldovy kraje.
Ani v zahraniční politice nelze od roku 1990 zaznamenat žádné úspěchy. Velmi špatné vysvědčení ministerstva zahraničí vystavují pro náš stát nevýhodné smlouvy, které MZ již více než 20 let přijímá. Od uzavření česko-německé smlouvy a deklarace, přes uznání umělého narkomafiánského státu Kosovo, přijetí tzv. Lisabonské smlouvy (přejmenované Evropské Ústavy), vydání státního majetku cizímu státu Vatikán (tzv. církevní restituce), až po nedávné uzavření smlouvy CETA. A zavlečení Čech a Moravy do zločinného paktu NATO a novodobého vězení národů – Evropské unie , může považovat za úspěch pouze jedinec velmi naivní či zaprodaný. Ponížená servilita pražských mocipánů vůči NATO či Bruselsko-Berlínské IV.Říši se dá srovnat pouze se servilitou husákovského režimu k brežňevovskému Sovětskému svazu.
Není toho tedy věru mnoho, čím by se současní mocní mohli chlubit. A jejich velikášské způsoby oslav 17. listopadu rozhodně nesvědčí o tom, že by si snad byli schopni či ochotni připustit pochyby o sobě samých. Na nás ostatních tak zůstává jim tyto hříchy připomínat, a okázalým ignorováním „jejich“ pseudosvátku dokazovat, že NÁŠ svátek to tedy rozhodně NENÍ.
.