Varování s vědomím, že okamžik na adekvátní a účinné zareagování je již stejně dávno promarněn. Za poslední čtvrtstoletí urazil český a moravský národ podstatnou část své trajektorie do nicoty. Rozhodující historické křižovatky byly projety, většina odboček a příležitostí k návratu se minula. Výstražná varování nemnohých byla ignorována. Pokud by chtěl někdo něco namítat, tak jen připomínáme, že historie lidstva je hřbitovem zaniklých států i národů. A početně malý národ Čechů a Moravanů se k této metě dnes přiblížil „obdivuhodně“ rychle, viděno ze širší časové perspektivy. Neutěší ani to, že bratři Slováci na tom nejsou nikterak lépe.
„VPŘED, JENOM VPŘED !“, ke světlým zítřkům, hnala po celou tu dobu většinu voličů v „Česku“ jejich osobní zaslepenost i chamtivost. „A VPŘEDU SMRDÍ SÍRA“, chtělo by se po vzoru básníka Karla Kryla nyní dodat. Což v posledních letech již mnozí občané na vlastní kůži zjistili. Pozdě, ale přece… A tato skutečnost se začala částečně odrážet i na jejich chování. „Tonoucí se stébla chytá“, viz. výsledek loňských předčasných voleb do PS-PČR. Bohužel, dalo by se konstatovat i jiné úsloví: „Z bláta do louže.“
Koncem tohoto měsíce (května) tak mineme další malou křižovatku, v podobě voleb do EP. Přímá, komfortní a establišmentem nadirigovaná cesta vede stále strměji tam, odkud již nebude návratu. Kde se v příšeří za oponou šklebí ti, co celou tu „highway to hell“ ve svůj prospěch vyprojektovali a pomocí svých služebníků nainstalovali. Tam budou lapat vyčerpané duše poutníků a řídit pak osudy celých polapených národů. Malá, nenápadná odbočka pak oklikou vede zpět, na povrch ke slunci a prosperitě svobodných států a jejich národů. Je to cesta úzká, křivolaká, plná bludných kamenů a zrádných pastí. Stoupající vzhůru a bez možnosti nechat se vézt či táhnout, což je vždy namáhavé. Navíc zde nejsou vyloučeny ani další křižovatky, či dokonce slepé odbočky.
Ta cesta přesto stojí za zvážení. Nejde tu totiž o nic menšího, než o Hamletovskou otázku „být či nebýt“. Protože cesta přímá již dnes plně potvrzuje naše obavy, které jsme jako republikáni vyjadřovali nejen před 12 lety, před referendem o vstupu ČR do tehdejší podoby EU (- což byla pro leckoho lákavá past, jenž posléze zaklapla -), ale vlastně již po roce 1990.
Osvěžme si v paměti, co jsme vlastně tehdy říkali: Česká republika stojí na zásadním rozcestí – buďto využijeme příležitosti a nabízené relativní svobody, budeme posilovat svoji hospodářskou a politickou soběstačnost, a staneme se tak svobodným a prosperujícím národem, nebo půjdeme cestou opačnou – a pozvolna se rozplyneme v evropském moři silnějších národů, či vitálnějších a stále sílících vln neevropských imigrantů a nekompaktibilních etnických menšin. Je to otázka volby, a to volby mezi zvenčí nabízeným (zdánlivým) blahobytem – nebo svobodou, často spojenou i s nepohodlím. Nikdy však, opakuji NIKDY, bychom při této volbě neměli zapomenout na v historii mnohokrát ověřenou pravdu: „TEN KDO OBĚTUJE SVOU SVOBODU PRO SVÉ POHODLÍ – NAKONEC NEMÁ ANI TO POHODLÍ, ANI SVOBODU!“
Aplikováno na současnost a na dilema, jenž nás za necelé dva týdny čeká:
Budeme se rozhodovat, zda se staneme součástí uměle vytvořeného SUPERSTÁTU, opravdového vězení národů. Jakéhosi molochu ne nepodobného s někdejší SSSR. S uměle vytvořenou jednotnou měnou, armádou, policií, zahraniční politikou, daněmi, zákony jež někdo neznámý nám nadiktuje – a s tím spojenou neomezenou státní mocí, jenž záhy přeroste do neomezené zvůle. Protože jak známo, každá moc korumpuje, a neomezená moc korumpuje NEOMEZENĚ. První příznaky již vidíme všude okolo nás: v ČR, v EU, i jinde – např. v USA. Chcete-li se dobrovolně stát součástí tohoto NWO (takovému podivnému socialismu pouze pro velmi bohaté, s Orwellovskými prvky), zvolte si potom některou z tzv. eurooptimistických (eurohujerských) stran. Ty vás k tomuto jejich cíli dovedou. Všichni přece víme, které to jsou. Protože ONI své záměry už ani příliš neskrývají. Pouze je maskují za líbivá, avšak již značně omšelá hesla, jež zde netřeba opisovat.
Vítejte v korporátním fašismu a banksterské tyranii! Pokud si tuto cestu zvolíte, potom je však na místě položit si otázku: „Nač bylo posledních 200 let historie českého národa?“ Vždyť ji tímto v podstatě ANULUJEME! K čemu nám pak bylo Národní obrození devatenáctného století, vydělení se z Rakouska-Uherska po I.WW, existence 1. republiky, boj za svobodu a samostatnost během další světové války, či poválečný vývoj republiky až do konce milénia? K NIČEMU! Protože takto jsme klidně mohli zůstat ve starém vězení národů – Rakousko-Uherské říši, případně souhlasit s tzv. „Novou Evropou“ Adolfa Hitlera, jež vlastně nebyla nic jiného než předobrazem dnešní EU. Anebo se v padesátých letech stát jednou ze Sovětských socialistických republik v rámci Sovětského svazu, jak tehdy opatrně navrhovali někteří domácí bolševici. Ale vlastně – proč ne? Vždyť jak uvedeme v příštím pokračování, strůjci původního Sovětského svazu 1917 a architekti dnešního superstátu EU 2014 se vlastně rekrutují z jedné a téže sorty…
Dále máte možnost sednout si na lep nejrůznějším tzv. „euroskeptickým“ stranám, jež se na české politické scéně v posledních týdnech či měsících vyklubaly jako houby po dešti. Tyto pasti na voliče se objevují se železnou pravidelností před každými volbami a slouží jedinému účelu: rozmělnit opoziční voličský potenciál. Vždy se „vezou“ na nějaké vlně nálady opozičně smýšlejícího voličského elektorátu, a většinou jsou tak z tohoto důvodu subjekty na jedno použití. Dnes je to momentálně na vlně monitorované skepse a rozčarování veřejnosti z EU. Nebudeme jim na našem webu dělat reklamu, a tudíž je nechci jmenovat. Každý jejich potenciální volič by se však měl jejich zástupců dotázat na tři věci: 1) Odkud berou prostředky na svou činnost, tj. kdo je financuje, 2) Jaká je politická minulost protagonistů těchto stran a 3) Proč se nepřipojili k již dávno existujícím politickým subjektům, s nimiž jsou teoreticky a programově „na stejné vlně“?
Pokud se, jakožto voliči, nechcete ocitnout v pasti výše uvedené sorty pol.subjektů č.2, a neztotožňujete se ani se stranami skupiny první – eurohujerské, potom nezbývá, než sáhnout po kandidátce strany, která na české politické scéně existuje v podstatě 24 let. Je to Republikánská strana Čech, Moravy a Slezska. Dříve jako SPR-RSČ, nyní RSČMS, a kandidující v těchto volbách pod číslem 12. Délka existence tohoto subjektu a neměnost názorů těch, co v ní vytrvali zaručuje, že 1) nezmění své přesvědčení ani do budoucna a tudíž 2) není to strana a její politici na jedno použití.
Důvodem existence a neměnnosti našeho programu i přesvědčení jsou jisté skutečnosti, které byly dříve širší veřejnosti v ČR málo známy. Neblahé předpovědi a tenze se však v průběhu uplynulých let bohužel naplňují, a jsou dnes již velmi těsně před dosažením svého cíle. I to je důvod, proč se tentokrát členové Republikánské strany rozhodli znovu kandidovat, byť je to možná už naposledy. Chceme však, aby naše svědomí zůstalo do budoucna čisté, a mohli jsme si sami před sebou říci, že jsme pro národ i pro sebe udělali vše, co bylo v našich silách.
(pokračování příště)