KOHO POTŘEBUJE SLÁDEK ZABÍT

 – ze zákulisí vysoké (či nízké?) politiky –

Úvodem: Proč dnes publikujeme tento historický dokument?

Vážení přátelé republikáni, vážení příznivci i ostatní zvědavci – na tuto otázku je jednoduchá odpověď:

Protože se směrem k nám vyskytly dotazy, jaké máme ještě jiné důkazy kromě vlastních zkušeností o tom, jak opovržlivě a nevděčně zachází doktor Sládek s lidmi,  včetně svých příznivců, kolegů a spolu-straníků. A protože se obáváme, že se celá prastará historie s panem Sládkem – díky vzedmutí českého a moravského národa proti imigrantsko-islámské hrozbě (na kterou Sládek nasedá) – že se ta historie může ke škodě všech národovců opakovat. Proto jsme se rozhodli k tomuto neobvyklému kroku.

A tak začínáme publikovat útlou knížečku – možná spíše brožurku – která byla napsána a vyšla na jaře roku 1998, tedy těsně před oněmi předčasnými parlamentními volbami do PS-PČR. Volbami, které tak katastrofálně dopadly pro Sládkovu SPR-RSČ, a na jejímž výsledku měl tehdejší předseda Miroslav Sládek svým chováním i podivnými skutky lví podíl. Dnes již historickou knížečku s názvem KOHO POTŘEBUJE SLÁDEK ZABÍT napsal 1. místopředseda SPR-RSČ (za období let 1990-1996), moravan Pavel Mozga z Kroměříže. Podotýkáme, že pan Mozga NENÍ a nikdy nebyl členem naší republikánské strany (RSČMS).

Jedná se o autentické vyprávění nejen ze zákulisí Sládkovy strany a o jeho praktikách, ale i o méně známých událostech v souvislosti s rozbitím Československa. Svolení autora k publikování jeho pamětí máme – i když, dle jeho slov, by je dnes „sepsal jinak a lépe“. Ale jsou autentické a pokud my, staří republikáni, můžeme z vlastní paměti a zkušeností potvrdit, jsou i pravdivé.

Publikování pamětí pana P. Mozgy plánujeme rozložit na 10 pokračování, a začínáme již nyní – vzhledem k okolnostem, kolik důvěřivých lidí je ve své naivitě schopno opět naletět PhDr. Sládkovi na jeho dozajista působivé řeči – byť samozřejmě i s racionálním jádrem – při jeho stavění se do role „ochránce“ prostých občanů a jejich práv, zájmů či tužeb. Nic však není Sládkovi vzdálenější – jeho skutečný zájem je pouze využít současného národního vzepětí a odporu proti islámským vetřelcům, a po zádech svých obdivovatelů se opět prodrat nahoru na politické výsluní. Zajistit si tak útulné korýtko v parlamentu ČR, nejlépe i pro své příbuzné – jako to učinil po volbách v roce 1996. Tohle se však prostí lidé od doktora Sládka nedozvědí, a už vůbec ne na jeho FB stránkách. Tam si pan Sládek uplatňuje svou tvrdou cenzuru.

Zároveň tímto vyzýváme i ostatní pamětníky oněch časů, kteří mají s Miroslavem Sládkem rovněž podobné zkušenosti jako pan Mozga či dnešní členové RSČMS (a byli kdysi také příslušníky SPR-RSČ, případně RMS – Republikány Miroslava Sládka, načež pro neshody s totalitářským předsedou Sládkem odešli, anebo byli „odejděni“), aby taktéž zavzpomínali a ozvali se nám. Víme, že za období 1990 – 2010 jich nebylo právě málo, ač mnozí již dnes, bohužel, nejsou mezi námi. Všechny jejich paměti rádi opublikujeme.

*************************************

Část I.

1
Jmenuji se Jiří Sládek. Mám všední jméno, jmenují se tak stovky lidí na Moravě a v Čechách. To jsem vždycky pociťoval jako závadu. Teď si naopak říkám, že je to jméno docela dobré. S takovým jménem se nepotřebuji skrývat za nějaký pseudonym, a přesto nebude tak docela snadné mne objevit. Vlastně to nebude ani třeba. Nejsem autor, ale jazykový poradce.

2
Jsou-li všechny následující údaje bezezbytku pravdivé, nevím. Avšak má-li potřebu říci některé věci nahlas osobnost takového formátu jako je Pavel Mozga, bývalý federální poslanec za republikánskou stranu, proč bych mu nepomohl? Přiznávám se, že na Dr. Miroslavu Sládkovi mně byly vždy sympatické ty vlastnosti, které jsem postrádal u jiných politiků naší domácí scény. Myslím tím především na jeho přímočaré vlastenectví a jeho schopnost jasně formulovat myšlenky. Je také možná jediným naším politikem, který dobře mluví česky.

Takový je tedy můj vztah ke Sládkovi. A o panu Pavlu Mozgovi vím, že ani on není Sládkovým nepřítelem, ačkoli, jak sami dále uvidíte, měl by k tomu tisíc důvodů. Já jako jazykový poradce nemám v úmyslu nikomu škodit, ani někoho velebit, a – opakuji se – nepodsouvám tento úmysl ani autorovi následujících názorů a vzpomínek.

3
Tato útlá knížka, kterou právě držíte v ruce, se nebude zabývat jen osobou Dr. Sládka. Zklamání ze Sládka, jak sami uvidíte, bylo jen prvotním impulsem, pod jehož vahou vytryskly i další vzpomínky a myšlenky. Úvahy bývalého federálního poslance se během našich několika sezení rozrostly o postřehy historické, a zahrnují i část mezinárodní problematiky. Některé jsou svérázné, a jsem přesvědčen, že u leckterého čtenáře způsobí nespavost. Tomu se nelze divit. Mozgovy myšlenky provokují k otázkám, na něž je velmi nesnadné odpovědět. Každopádně jsou nesmírně zajímavé. O své osobě pak mohu říci jen to, že do politiky vstoupit nehodlám, a proto se nemíním na veřejnosti objevit ani jako redakční pomocník pana Mozgy.

4
Přiznávám se, že když za mnou pan Mozga přišel a chtěl, abych mu s úpravou textu pomohl, moc chuti jsem neměl. Ale už po několika minutách jeho vyprávění jsem poznal, že se zde setkávám se zajímavými historickými fakty. Vynasnažím se předložit čtenářům Mozgovo vyprávění tak věrně, jak mi to mé schopnosti dovolí. Nakolik však budu úspěšný, nedokáži odhadnout. Čas totiž neúprosně spěchá, a na vypilování formulací a celkového tvaru není zatím pomyšlení. Bude-li zájem veřejnosti, dalo by se uvažovat o kompletní knížce, která řekne i to, co je zde jen naznačené. Nicméně i v tomto „horkém“ vydání nalezne čtenář dobové postřehy,které se v budoucnu mohou stát dobrým pomocníkem při řešení některých komplikovaných historických otázek. Pan Mozga zde totiž pootvírá dveře do zákulisí politické kuchyně, a tak čtenáře nechává nahlédnout až do míst, kam nedohlédne ani ta nejzvědavější televizní kamera.

5
„Tak jak začneme“ zeptal se mne PM, když si mne zavezl na dobře utajené místo. Vyzval jsem ho, aby spustil diktafon, který slíbil přinést. Zapomněl. To bylo velmi nepříjemné! Nejsem stenograf, ani nikterak zručný písař, a paměť mám špatnou. Leč času není nazbyt a PM už týden drží hladovku. Proč, o tom bude řeč později. Pan PM toho měl na srdci mnoho, a vskutku nevěděl čím začít. Položil jsem mu tedy sám první otázku.

6
JS: Jak jste se stal republikánem?
PM: Bylo to prosté. Za minulého režimu jsem měl problémy, a – což je rozhodující – jsem typ, který nedokáže nečinně přihlížet okolnímu dění. V osmaosmdesátém roce mně bylo 43 roků. Tenkrát se u nás veřejně plivalo na Havla. Ale na Svobodné Evropě jsem se dozvídal něco jiného. Říkal jsem si, že to bude ten správný muž. Snažil jsem se ho několikrát navštívit. Bydlel na Engelsově nábřeží. Nikdy jsem ho však nezastihl. Mluvil jsem pouze s jeho tajemníkem, představil se jako Henzl (Hansel?), a s Dagmar, jeho švagrovou. Jednou jsem s ním hovořil telefonicky. Poslední pokus o osobní setkání se uskutečnil před svatořečením Anežky české. Henzl mně ale řekl, že Havel je v Brně u soudu s dalším disidentem, Stanislavem Devátým.

Bohužel, Havel mne velmi zklamal ještě dřív, než jsme se mohli setkat. Bez sebemenších ohledů na diplomatickou vhodnost, a navíc, aniž by se předem dotázal národa, omluvil se Němcům. Proti dnešním Němcům samozřejmě nic nemám. Nemohou za to, co dělali jejich otcové. Ale jde tu o něco jiného. Soukromá osoba, křesťan, se může omluvit jako první i svému katovi, není-li toho schopen kat. A bude to báječné, hluboce lidské, snad i hrdinské. V politice je tomu jinak. Tam vždy mluví síla ekonomiky, síla bank a tanků, početnost národa, jeho mocenské ambice atd. V politice se s křesťanskými ideály nikdy daleko nedošlo. Havel prostě zradil český národ.

7
JS:. Máte nějaké vysvětlení, proč to učinil?
PM: Je tu domněnka – podotýkám, že škodolibá – podle které si Němci platili Havla v době jeho disidentování jen proto, aby, až přijde ten správný čas, po něm mohli chtít protislužbu. Jak to bylo ve skutečnosti, co všechno stálo v pozadí, nevím. Havel prostě zklamal, tak jsem tedy hledal někoho jiného.

8
JS: Kdo hledá, najde.
PM: Přesně tak. Jezdil jsem jako zásobovač téměř po celé republice. Na jedné takové cestě jsem slyšel z autorádia hovořit Dr. Sládka. Mluvil velmi dobře. Mluvil proti komunistům, a navíc, dával zřetelně najevo, že jeho prioritou jsou zájmy naší země a našich obyčejných lidí. Při své nejbližší cestě do Prahy jsem jej navštívil a nabídl mu spolupráci jako Moravák. Bydlel tehdy v ulici U Zeměpisného ústavu, měl tam zpočátku i svůj sekretariát.

9
Nepovažuji to za nějakou zásluhu, avšak faktem je, že jsem patřil k oné malé skupince lidí, kteří přivezli republikánskou stranu na Moravu a na střední Slovensko, a kteří ji zde rozhýbali. Mé zaměstnání mi to umožňovalo. Stále jsem byl na cestách. Už v září roku 1990 byla na střední Moravě skupina republikánů, a tak jsem mohl pozvat Sládka. Mítink se konal v Kroměříži na hotelu Centrál, který praskal ve švech.

10
Potom už jezdil Sládek do Kroměříže každý měsíc. Místní organizace byla velmi aktivní. Vzpomínám na obětavou spolupráci pana Ptáčka. Objížděli jsme města a vesnice a připravovali Dr. Sládkovi půdu. Všude jsem jednal s představiteli obcí a měst, hovořil o programu republikánů a zajišťoval mítinky a všechno, co s tím souviselo. A nebylo toho málo. Znamenalo to nejen obstarat úřední povolení, zajistit místo a dobu. Navíc bylo nutno distribuovat po vesnicích a městech letáky, roznášelo se po jednotlivých domech.

11
Byl to čas tvrdé dřiny. Veřejnost nemá ponětí kolik času, námahy, peněz a zdraví investovali a investují nejbližší spolupracovníci do osoby Dr. Sládka. „Celá rodina jsme se šest let točili jen kolem Sládka.“ (Tuto poznámku připojila paní Mozgová, která celou dobu jinak trpělivě mlčela.) A nejen naše, pokračoval pan Mozga. Tenkrát to byli většinou sami nadšení vlastenci. Obětovali jsme všechen čas, všechny naše síly. Mysleli jsme si, že Sládek chce vykonat něco dobrého pro obyčejné lidi. Viděli jsme ve Sládkovi charismatického řečníka a politika. Ano, Sládek byl skutečně obětavý, nadšený a velice výkonný.

12
JS: Tím jste už vlastně odpověděl na mou druhou otázku. Chystal jsem se vás zeptat, jak jste se stal místopředsedou strany.
PM: Nebylo to tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Měl jsem samozřejmě zásluhy o vybudování členské základny, měl jsem nemalý podíl na rozšíření strany po Moravě a středním Slovensku, ale to by nebylo nic platné, kdybych neměl další „příznivé předpoklady“. Ty spočívaly v tom, že jsem se nikdy netlačil do TV, do Novy, ani kamkoli jinam. Sládek nepotřeboval lidi, u kterých mu hrozilo, že budou viditelnější než on. Z republikánské strany směl být viděn jedině on a ti, o kterých věděl, že se proti němu nikdy neodváží vzepřít.

13
Ve volbách roce 1992 jsem byl na republikánské kandidátce na prvním místě. Přesto jsem se dostal do parlamentu až ve druhém skrutiniu. Byl jsem ze všeho šokovaný. Sládkovi jsem tehdy řekl: „Míro, já se toho bojím, neumím veřejně vystupovat, neumím mluvit.“ On mi odpověděl, že odmítnout nemohu, protože by vzniklo podezření, že se bojím pozitivní lustrace, nebo že jsou ve straně problémy. Byl zájem na tom, aby na stranu nepadl ten nejmenší stín. A tak jsem ho poslechl a zůstal.

14
JS: Jako poslanec jste si nemohl stěžovat, měl jste dobrý plat a výhody, o kterých si mohl nechat obyčejný smrtelník jen zdát.
PM: Jistě. Ale to platí o poslancích jiných stran. U republikánů to bylo jiné. Sládek tvrdě vyžadoval, abychom mu ze svého měsíčního platu odevzdávali 3000 Kčs na „dobročinné“ účely. Předpokládali jsme, že si je Sládek nenechá pro sebe, ale chtěli jsme, aby o jejich použití rozhodoval klub našich republikánských poslanců. Vždyť se jednalo o naše peníze. To Sládek rázně odmítl. Disponoval s nimi vždy sám.

15
Mne se ztráta 3 tisíc nijak výrazně nedotkla, ale poslanci, kteří ještě před příchodem do parlamentu měli vysoké příjmy – byli to např. důlní inženýři z Ostravska – spokojeni nebyli. Byli to mladí kluci, zvykli si už na nějaký životní standart, teď jim najednou životní úroveň klesla. Někteří z nich si předtím udělali dost vysoké půjčky a teď zjistili, že mají potíže se splátkami. Nepasovalo jim to. A proto se mu ty čtyři lidi ve federálním shromáždění trhli…

JS: Prosím, ještě jednou, není mi to docela jasné …
PM: Chci říct, že odešli z klubu …

(Pokračování příště, zvýrazněný text – redakce)

 

 

.