Po měsíční přestávce, zapřičiněné neblahými okolnostmi, pokračujeme v publikování pamětí 1. republikánského místopředsedy, pana Pavla Mozgy a navazujeme na předchozí díl. Vydejme se proto znovu proti proudu času, do počátků polistopadového vývoje republiky, v souvislosti s tehdy slibnými začátky Republikánské strany. Do časů, kdy většina z nás ještě věřila, že tehdejší předseda republikánů je slušný člověk, jenž to myslí s národem poctivě a upřímně. Jen nemnozí, kteří tenkrát přišli s doktorem Sládkem do užšího kontaktu, začali odhalovat krutou pravdu…
31
JS: Slováci sami přece chtěli samostatný stát.
PM: Hlasy slovenských nacionalistů bylo sice hodně slyšet, ale ve skutečnosti těch šovinistů bylo velice málo. Rozpad republiky měla ve svém volebním plánu jako jediná SNS, a ta získala ve volbách 6% hlasů. Paradoxem je, že i tito poslanci ze SNS, když nastupovali do funkce ve federálním shromáždění, museli podepsat slib věrnosti České a Slovenské federativní republice. Kdyby ho odmítli podepsat, nemohli by se nikdy stát poslanci. Tím, že bylo Československo rozbito, dosáhla cíle svého volebního programu vlastně pouze SNS, tedy těch 6% slovenského obyvatelstva. Mečiar chtěl původně nějaký druh unie či konfederace nebo něco podobného. Jenže to zase nechtěl Klaus. Ten chtěl vládnout, chtěl být premiérem nového státu.
32
JS: Připomeňme si také Podkarpatskou Ukrajinu. Tam se lidé těšili, že půjdou nazpátek do Československa. Teprve teď, po vašem výkladu, jsem pochopil, proč zprávy tohoto druhu byly, až na nějaká menší nedopatření, odfiltrovávány. Pánům se to nehodilo do krámu.
PM: Přesně tak. Rusíni už připravovali referendum. Nezájmu Prahy se divili. Rozdělení republiky, to byla pro ně pořádně ledová sprcha. Cítili se připoutáni k Praze. Bratislava je nezajímala.
33
JS: Vraťme se zpět do Prahy. Pro mne zůstává hádankou, proč se s ustavením senátu tak dlouho váhalo.
PM: Na to je docela snadná odpověď. Hlavní herci dosáhli po volbách svého, Klaus i Mečiar se stali premiéry, Havel znovu prezidentem, a tak nikdo z nich už bývalé federály nepotřeboval. A také, co kdyby jim v novém senátu dělali nějaké nepříjemnosti? Na ustanovení senátu si velcí mužové vzpomněli teprve tehdy, když začínali mít problémy s dolní komorou, a uvítali by oporu v nějakém dalším orgánu. Víte, Havel chtěl být prezidentem kteréhokoli státu. Kdyby byl prezidentem někdo jiný, nemuselo k rozpadu Československa dojít a nemuselo dojít k extrémům, které dělal Klaus v České republice, a k extrémům, kterých se dopustil Mečiar ve Slovenské republice.
34
JS: Jaký je váš názor na dnešní senát?
PM: Nemám rád senát. V budoucnosti by stačila jedna komora, nejspíš by to bylo 81 poslanců volených většinovým způsobem, kdy lidé budou mít možnost si ve svém volebním obvodě (má asi 110 tis. obyvatel) zvolit buď kandidáta nominovaného nějakou politickou stranou, nebo kandidáta nezávislého. Je důležité, aby lidé k volbám šli, aby si dobře vybrali. Čím je účast voličů menší, tím větší je nebezpečí, že se do parlamentu dostane nějaký podvraťák, který si uplatí nějakou skupinku. Když přijde k volbám málo lidí, své vítězství vždycky nějak uhraje.
To bylo právě Sládkovo hlupství, když prohlašoval, že když lidé nepřijdou k senátním volbám, když jich přijde volit méně než 50%, senát nebude. Já senát nenávidím, je směšný. Pro tak malý stát jako jsme my, pro 10 milionů lidí, tedy asi tolik jako jedno větší západní město, jsou dvě komory luxus. Jenže do současného parlamentu se většinou nemůže dostat nic jiného než všehoschopný, prodejný parazit. Každý předseda partaje si totiž do parlamentu vezme ty svoje nejhorší vši.
35
Ještě jednou to tedy zopakuji: Zpočátku jsem také byl proti senátu, považoval jsem to za vyhazování peněz, ale dnes, s odstupem doby vidím, že senát je v naší současné situaci věc dobrá. Do senátu může totiž kandidovat každý, a to bez požehnání nějaké partaje, jako nezávislý. Je tu tedy jakási šance, že by se ke slovu mohl dostat i slušný člověk. Čím více lidí přijde k volbám, tím lépe.
36
JS: Pojďme do současnosti. Už desátý den držíte hladovku. Něco o tom vím. Mohl byste mi tu celou záležitost podrobněji vysvětlit?
PM: V roce 1993 jsem byl účastníkem dopravní nehody. Bylo to u obce Bochov, asi 20 km od Karlových Varů. Na její následky zemřel člověk.Je to smutné. A aby to bylo ještě smutnější, zavinění bylo přičteno mně. Byl jsem odsouzen. Cítím se nevinen, jsem nevinen. Soud nepřijal vyjádření soudního znalce. Tím, že neumožnil rekonstrukci autonehody, porušil zákon.
37
JS: Vezměme to pěkně po pořádku.
PM: Stalo se to 2. února 1993. Jako obvykle, objížděl jsem místa a zajišťoval panu Sládkovi mítinky. Na široké silnici v tu dobu nebyl žádný provoz. V setinách vteřiny došlo ke kolizi tří vozů: jeden žigulík, jeden taxík a já. Podotýkám, že jsem jel přibližně šedesáti-kilometrovou rychlostí. Nehoda byla zaviněna neočekávaným chováním řidiče žigulíka, který jel přede mnou. Jel uprostřed silnice a pojednou zabrzdil. Jak jsem se chtěl brzdícímu vozu vyhnout, strhl jsem řízení doleva. Taxíka, jedoucího v protisměru, jsem zahlédl v posledním okamžiku. A chtěl jsem zabránit i střetu s taxíkem. Byl to marný pokus. Třeskla rána. Vystoupil jsem z vozu a ptám se řidiče žigulíku „proboha, co brzdíte!“ Odsekl, že prý nebrzdil a odešel.
38
Viděl jsem, že v taxíku jsou ranění, chtěl jsem je vytáhnout. Taxikář volal o pomoc. Ale ty vozy byly do sebe tak „shromážděné“, že nebylo možno otevřít dveře. Proto jsem volal na řidiče žigulíku, aby se vrátil a s vozem couvl. Přišel a popojel asi 20m zpět. Vytáhl jsem taxikáře a položil ho na deku. Druhou jsem ho přikryl. Ale taxikář se chtěl postavit. „Máte něco s nohama, musíte sedět“, říkám mu. Když jsem chtěl vytáhnout ty další dva, ukázalo se, že se s nimi nějak nemohu domluvit. Pak jsem pochopil, že to jsou Francouzi. Tenkrát byly bankovky kolkované. Jak jsem otvíral dveře taxíku, lítaly z něj dvacetikoruny. Sbíral jsem je a taxikář to přepočítával. Vypadal z nich nejživěji.
39
Přijela policie. Všechno zakreslili a vyfotografovali, tak jak to právě na té silnici stálo. Byl ale velký zmatek. Když totiž policajti uviděli můj diplomatický pas, vůbec nevěděli co dělat. Volali na Ministerstvo vnitra. Já jsem volal na sekretariát do Prahy, a Vik, že nemám nic vypovídat. Nechal jsem tedy policii pracovat a mlčel jsem. Ještě během sepisování protokolu na policejní stanici přišlo z nemocnice hlášení, že taxikář bude pravděpodobně půl roku v pracovní neschopnosti, u Francouzů to bude asi rok.
40
JS: A co bylo potom?
PM: Nevypadalo to, že by mohl někdo zemřít. Ale o ty Francouze jsem se bál, to je pravda. Vypadali mnohem hůř než taxikář. Každopádně hrozné to bylo: šlo-li o tak závažná zranění, jak nemocnice hlásila, bylo to z právního hlediska těžké ublížení na zdraví. Já jsem však byl klidný. Nebyl jsem si vědom žádného přestupku či dokonce trestného činu.
41
Můj osobní klid neměl dlouhého trvání. Byli jsme právě v Tachově, teď nevím přesně, bylo to buď 10. nebo 11. března, když jsem se z novin dozvěděl, že taxikář zemřel. Padl na mne smutek. A byla tu ještě další nepříjemnost. Měl jsem chodit po místních úřadech jako republikánský organizátor mítinků a představovat se jménem Mozga. To už jsem byl vláčen tiskem. Novináři byli spokojeni, měli novou aféru. Bylo to špatné.
42
JS: Byl jste kryt poslaneckou imunitou, měl jste u Sládka obrovské zásluhy, a taková strana si jistě vydržuje nějakého dobrého právníka. Neměl jste se čeho bát. Ale vždyť jste ještě obviněn ani nebyl.
PM: To se vám dobře říká. Jenže nemáte ponětí, co je to politika. Byl jsem odvařený. Byl jsem označován za vraha. Poškodil jsem pověst strany. Mé jméno se častěji objevovalo v novinách než Sládkovo. To všechno teď stálo proti mně. A k tomu ta představa mrtvého člověka. Říkáte, že strana má právníka. Nemá. A neměla. Na to peníze nebyly!
Republikáni nemají žádné právní oddělení. Říká-li Sládek těm chudákům na mítincích, aby se na něj obrátili, že jim pomůže, je to nesmysl. Všechny Sládkovy podobné řeči stojí na vodě.
43
V mém případě se Sládkovi jednalo o čest partaje, to byla jeho hlavní starost. Jenže republikány nechtěl žádný právník hájit. Měli jsme to těžké. Sládek jednoho našel, ale tomu to zakázala manželka. Pak vzal obhajobu – platil ho Sládek, tedy strana – pan Lajčík. Chtěl za to docela slušný balík. Ale to víte, právník si může naúčtovat kolik chce.
Sládkovi šlo o to, aby právník zajistil, že se případ k soudu vůbec nedostane. Jeho největším přáním bylo, aby se případ ztratil. Byl si totiž jist, že se na mne vztahuje poslanecká imunita. To si myslí a tvrdí mnozí dodnes. Jedním z nich je např. pan Benda. Ten tvrdí, že federálové mají imunitu do konce života. Otázku mé imunity projednávaly nejvyšší orgány včetně vrchního soudu, nikdo si s tím nevěděl rady. Opakuji, že zákon o zániku federace otázku imunity někdejších federálních poslanců nijak neřeší. Každopádně, Sládek dosáhl toho, že se případ do voleb 1996 k soudu vůbec nedostal a já jsem musel mlčet.
44
JS: Vyžadování železné stranické kázně! To mi připomíná praktiky jiné strany. A není to ani tak dávno, co předala žezlo panu Havlovi. Ale to jen na okraj. Pokračujte.
PM: A tak to trvalo čtyři roky, než se případ dostal k soudu. Podíl měl na tom také fakt, že francouzská strana stále nedodávala zdravotní dokumentaci raněných. Dlouho se muselo čekat na ty výsledky. U soudu jsem vypovídal až v březnu 1997. Teprve tam jsem mohl ponejprv říct svou verzi. Teprve tam jsem se také dozvěděl, jak vypadala skutková podstata, kterou předložila policie: vycházela z postavení vozidel, jak je zakreslili poté, co žigulík vycouval a já už vyprostil taxikáře. Soud na to, že nemá důvody nevěřit korunnímu svědkovi, tedy řidiči vozu žiguli.
Hájil jsem se a říkal, že plánek ani fotografie nepasuje. Nato si soudní znalec vyžádal čas na nové prozkoumání materiálů. Za půl hodiny se vrátil a řekl, že z předložených dokumentů, teď, po započítání nových faktů, jednoznačně vyplývá, že svědek pan Hruška nemluví pravdu. Toto vyjádření soud zaprotokoloval, ale nevzal v úvahu. Samosoudkyni zajímalo jediné, z čeho budu platit ty hrozné pohledávky. Já na to, že jsem nic nezavinil, nehodlám nic platit, a pokud mi tu nehodu skutečně přišijí, stejně nic nezaplatím, protože nic nemám.
45
Kdyby mně Sládek od začátku nepřikazoval přísné mlčení, všechno mohlo vypadat jinak. Teď už byla veřejnost dávno zpracovaná, a soudkyně názor veřejnosti už měnit nechtěla. Myslím, že to je také další důvod, proč nebyla vzata v potaz výpověď soudního znalce. Ale nezoufám si, všechno to mohlo být ještě horší. Představte si, že místo taxíku by tam jel kamion. To už bych byl mrtvý také. A musím myslet ještě na jinou věc. Mám podezření, jestli nešlo o pokus se mě zbavit. Nějaká nastrčená autonehoda. Když si dám vše dohromady, nic proti této domněnce nemluví. A kdo všechno by mohl být autorem této inscenace, to si také umím spočítat. Ale co chcete dělat, když nemáte v hrsti žádné konkrétní důkazy.
.
Poněvadž události (nejen) kolem zprofanované postavy doktora Sládka začínají nabírat nedobrý směr, a bude třeba spíše komentovat aktuality dneška (nevyjímaje však i toho doktora Sládka), tudíž zpřístupňujeme VŠEM ZÁJEMCŮM paměti pana Mozgy již nyní.
CELÁ KNÍŽKA již byla převedena do digitálního formátu PDF, a je KE STAŽENÍ ZDE:
Stejně jako další zajímavý dokument: Otevřená informace o vzniku SPR-RSČ, jejího poslání a úsilí Miroslava Sládka o vstup do zednářské lóže při svém pobytu v USA, jakož i údaje o židovsko-zednářské moci v České republice, KE STAŽENÍ ZDE:
.
.