Před několika dny jsme začali publikovat knížku 1. místopředsedy SPR-RSČ Pavla Mozgy o poměrech v bývalé Sládkově straně, ale i o exprezidentovi Havlovi a rozbíjení Československa. Dnes tu máme druhé pokračování:
16
JS: … odešli z klubu republikánských poslanců. Avšak členy partaje zůstali?
PM: Oni nevystoupili, Sládek je prostě vyhodil. A to nebyl jediný problém se Sládkem. Místní organizace si kolem voleb nadělaly hodně dluhů, neměly čím splácet. A tak měly představu, že by jim mohlo ústředí, tedy Sládek, přispět. Vždyť republikáni za volby dostali řádných pár milionů. (Pozn.: strany, které byly ve volbách úspěšné, obdržely ze zákona za každý získaný hlas finanční příspěvek.) I v tomto případě se Sládek choval jako diktátor. Rozhodoval jedině on sám. Na to, že k volebnímu úspěchu mu výrazně pomohly místní organizace, zapomněl.
17
JS: Takže ta dávka tří tisíc měsíčně byla povinně dobrovolná.
PM: Asi tak nějak. Jenže ty tři tisíce jsme museli se Sládkem napřed ukrákat (usmlouvat). Jeho původní návrh byl polovina platu. Později, když si poslanecká sněmovna odhlasovala zvýšení platů, odevzdávali Sládkovi každý 5000 korun.
18
JS: To se mně nelíbí. Vypadá to tak, že kdyby se Sládek někdy dostal do vlády, dělal by vše proto, aby strhl na sebe veškerou moc.
PM: Nerad bych na to přísahal, ale nejspíš to tak bude. Já si však myslím, že Sládek je chytrý a ví, kde jsou meze. Ví, že takto by postupovat nemohl, neměl by šanci. A navíc, musel by část svých pravomocí přenechat jiným. Vsadil bych se, že on si z toho důvodu ani nepřeje volby vyhrát. Znamenalo by to pro něj konec svrchované moci nad svými lidmi. A buďme upřímní. Podobné problémy jsou i v ostatních stranách. Jen snad nejsou tak do očí bijící. Klaus, Zeman atd., ti všichni se obklopují jen takovými lidmi a vysoké funkce dávají jen těm, o nichž ví, že jim nepřerostou přes hlavu. Jsou samozřejmě výjimky. Jde o případy lidí, kteří mají kompromitující materiály na předsedu, a ví se o nich, že se nebudou ostýchat je použít, budou-li se cítit ukřivděni.
19
JS: Myslím, že tomu tak vždy bylo, jest a bude. A nejen v politických stranách.
PM: Souhlasím. Jenže Sládek pro nás představoval jakýsi ideál, proto jsme za ním také šli. To, že vyžadoval totální pracovní nasazení, nám nevadilo. Že jsme finančně tratili, to se také dalo přežít. Horší je, když vidíte, že jste pouhým číslem bez ceny, pouhou pracovní silou, a je s vámi zacházeno jako s potenciálním nepřítelem. Když vidíte, že jste lapáni do pastí, ze kterých není možný únik. Myslím tím například tu milionovou směnku.
20
JS: ?
PM: Podepsali jsme, že každému z nás půjčil pan doktor Sládek milión korun. Samozřejmě, že nikdo nedostal ani halíř, já jsem ho po něm ani nechtěl. Bylo to takhle: Sládek vytipoval lidi, kteří se pravděpodobně dostanou na kandidátku. Sezval je, bral si je každého zvlášť k sobě na sekretariát, a tam lidé ty směnky podepisovali. O tom podpisu nesměli s nikým hovořit. Už předtím Sládek celé členské základně vyhrožoval tím, že si je nějak pohlídá, aby nedošlo k tomu, že mu někdo odpadne. Že sice ještě neví jak to udělá, ale že si je všechny určitě pohlídá. Pak na jednom velkém setkání si zval postupně každého k sobě, a všichni mu podepisovali bianco papíry. Zval si i ty, co podepisovali ty milionové směnky. Byl to takový zastírací manévr. Směnky podepsalo desítky lidí, možná jich bylo kolem šedesáti. Ale to nikdo přesně neví, protože se o tom nesmělo mluvit. Nechtěl, aby se to rozneslo mezi členskou základnou, nechtěl, aby se to dostalo do éteru.
21
JS: Potřeboval vás mít v hrsti. Stali se z vás rukojmí.
PM: Přesně tak. Kdykoli se panu Sládkovi někdo z nás znelíbí, kdykoli když mu nebudeme po chuti, má možnost nám pohrozit: „Dlužíš mně milion, je splatný koncem roku 1998. Když nezaplatíš, budu soudně vymáhat!“ A také měl strach, aby mu nikdo neutekl. Kdyby někdo řekl, že odchází, vystavil by se nebezpečí, že Sládek po něm bude chtít nazpátek ten milion, který od něj nikdy nedostal. Jediný, kdo Sládkovi milionovou půjčku podepsat nemusel, byla brněnská poslankyně Laura Raisiglová. Pochopitelně. Ale o tom bude řeč na jiném místě.
22
JS: Nemyslíte, že to bylo obyčejné vydírání?
PM: Podobně postupují všichni diktátoři. Připomíná to Stalina a Hitlera. Člověk se necítí dobře. Já jsem tu směnku podepsal dokonce dvakrát. Jednou tiskacími písmeny – často tak píšu, mám to ve zvyku. Notářka řekla, že to není možné, tak jsem podepsal další, s použitím normálního písma. Sládek si nechal směnky obě. Po roce 1993, když byl zrušen federál a já už nebyl poslancem, šlo mi podle zákona půl roku odstupné. Já jsem ale pracoval pro Sládka tak jako dřív.
23
JS: Zajímalo by mne, proč jste Sládkovi neodmítli směnku podepsat?
PM: Sládek nám řekl, že kdo chce kandidovat, musí tu směnku podepsat. Roku 1992 ještě neměl svůj systém práce uvnitř strany tak propracovaný. To chtěl po nás podepsat pouze bianco papír. Před volbami v roce 1996 vylepšil systém o ony milionové směnky.
24
JS: To jste tak o to stál, být poslancem?
PM: Nemohu mluvit za všechny. Ale já jsem v tom viděl svoji povinnost. Plno nepravých proroků se dostalo na nejvyšší místa. Museli tu být lidé, kteří jim budou oponovat. To ovšem ještě nikdo nemohl vědět, jak se budou věci vyvíjet. Nikdo nemohl tušit, že dojde k rozpadu státu, nikdo nevěděl, co se nakonec ze Sládka vyklube.
25
JS: Ano, rozpad republiky. Mnoho lidí doufalo, že k němu přeci jenom nedojde.
PM: Rozpad federace probíhal v horečném chvatu. Jako by se někteří báli, že když se bude otálet, z rozpadu sejde. Proto je tu z právního hlediska mnoho nedodělků, které nebude snadné odstranit. Rozdělení republiky provádělo federální shromáždění, a Česká a Slovenská národní rada – na podkladě toho, že se chystalo rozdělení republiky – začaly vypracovávat ústavy nově vznikajících samostatných států. A v té nové české ústavě bylo, že bude senát, na to právě Klaus ty svoje lidi nachytal – slíbil jim, že z nich budou senátoři. Kdyby při vypracovávání ústavy nového českého státu nebyla o senátu žádná zmínka, tak by mu ti federální zřejmě republiku nerozmontovali.
26
Ústava tohoto státu je paskvil, uspěchaný nedodělek. Je nutno ji přepracovat, ale s těmi dnešními poslanci, s tou hrůzou, co tam dneska sedí, to možné není. Jak jsem už řekl, opravit některé chyby stejně není dost dobře možné, protože k tomu chybí patřičné právní nástroje. Tak například zrušením federálního shromáždění přišli federální poslanci ze zákona o platy, nikoli o imunitu. My, bývalí federálové, máme fakticky (JS: nebo teo-reticky?) celoživotní imunitu. Zrušit by ji mohl jedině federál, ale ten už tu není. Toto téma je stále zdrojem sporů.
27
JS: Takže v základech nynější České republiky dřímají kocourkovské prvky?
PM: Už to tak asi bude. Na rozpadu federace se negativně podílely především ryze osobní mocenské zájmy. Rozpad státu je měl elegantně řešit. Prvořadý zájem na rozpadu měl Havel. A také Klaus si chtěl řešit své problémy. Myslím si, že rozpadem ČSFR se chtěl Klaus zbavit svých nepohodlných, kteří seděli ve federálu. Zabil tak několik much jednou ranou a stal se přes noc předsedou nového státu. Jakoby s tímto vývojem už dopředu počítal a byl si jím jist. Proto se v roce 1992 spokojil s funkcí „obyčejného“ předsedy české vlády, a o postu ve vládě federální příliš neuvažoval.
28
JS: Jak jste přišel na myšlenku, že Havel usiloval o zánik federace?
PM: Havlovi se prezidentování zalíbilo. Avšak hrozilo mu, že Slovensko ho v následujících prezidentských volbách volit nebude. Slováci neměli Havla moc rádi. Už od samého začátku mu příliš nedůvěřovali. A Mečiar byl také mocichtivý. Ve federaci měl mnoho problémů, a tak kalkuloval s tím, že v samostatném Slovenském státě bude mít mnohem méně odpůrců. Odtržením by se zbavil Havla. Každému z nich šlo jen a jen o osobní ambice.
29
Možná namítnete, že do hry vstoupila především silná nevůle dvou národů žít nadále pospolu. Tady bude má odpověď složitější. Musíme se trochu podívat do historie a všimnout si také medií. Nevraživost Slováků vůči Čechům má své kořeny v už počátcích masarykovského Československa. Masaryk nedodržel dohody, které před vznikem samostatného státu se Slováky podepsal. Čeští legionáři, kteří přišli jako učitelé na Slovensko, strhávali ve školách kříže ze stěn, lámali je přes kolena. Vysmívali se lidové zbožnosti. A Slováci jsou velcí katolíci. To byl jenom malý příklad.
30
Velké chyby natropili taky komunisté. Ale kdyby došlo k referendu, jsem přesvědčen, že většina obyvatelstva, jak na straně slovenské, tak české, by určitě nehlasovala pro rozpad. Už brzy po převratu byla nevraživost Slováků vůči Praze politiky uměle přiživována. Veřejné mínění se totiž vyrábí. A až se vyrobí, poukazuje se na nějakou vůli národa. Nevím, jestli tak činily veřejné sdělovací prostředky o své vlastní vůli, nebo jestli dostaly nějaké doporučení, tj. povel z vyšších míst. Je faktem, že neustále krmily českou veřejnost slovenským nacionalismem. Širokou publicitu daly například tzv. „fatrám svrchovanosti“. Byly to přímo hysterické zprávy.
(Pokračování příště, zvýrazněný text – redakce)
.