„Tvůj oponent není tvůj nepřítel, ale partner při hledání pravdy“. Jeden z ideálů tzv. sametové revoluce 1989, jež hlásali tehdejší věrozvěstové nového režimu .
„Táhněte do Ruska, vy zasraní komunisti…!“, byla nejčastější invektiva, kterou jsme jako republikáni a pokojně protestující museli snášet v areálu vojenských kasáren ve Vyškově -Dědicích. A nejen to. Došlo i na fyzickou inzultaci jednoho z protestujících zuřivými oslavovateli a vítači ozbrojené Dragounské jízdy Američanů. Jízdy, jež se od nedělního dopoledne začala pohybovat po území naší vlasti. Nezákonně, podotýkám, bez souhlasu Parlamentu České republiky, který se pro jistotu ani nesešel. Však bývaly kdysi časy, když bylo zapotřebí zbavit poslanecké imunity některého republikánského poslance – to se výše zmíněný parlament sešel neprodleně…
Ale nepředbíhejme událostem a vezměme to pěkně popořádku. V sobotu v podvečer se v Praze uskutečnil protestní pochod, a to nejen proti Dragounům, ale především proti členství České republiky v NATO a proti vměšování USA do vnitropolitických záležitostí ČR. Proti ztrátě naší suverenity. Pochod byl zakončen před ambasádou USA. Tuto protestní akci uspořádala politická strana Národní demokracie a zúčastnili se ho mj. i zástupci dalších vlasteneckých stran, sdružených v uskupení zvaném Národní kongres. Zástupci Republikánské strany Čech, Moravy a Slezska (RSČMS) se tohoto pochodu zúčastnili také. Na závěr akce bylo dohodnuto, že kdo bude mít možnost, nechť se nazítří zúčastní protestů na (dnes už symbolických) hranicích ČR, nebo přímo v místech, kde se okupační vojska budou zdržovat.
A tak jsme v neděli odpoledne, ihned po skončení zasedání Ústřední rady RSČMS, vyrazili z Olomouce do Vyškova. Jeli jsme pro jistotu po staré brněnské silnici, vedoucí souběžně s rychlostní čtyřproudovou komunikací R46. A všimli jsme si věci, do včerejška nevídané. Každý most postavený přes čtyřproudovou komunikaci, a téměř každé vyvýšené místo, bylo hlídané policií ČR. Tato trasa byla střežena tak dokonale, že takovou bezpečnost by mohl závidět při svém přesunu leckterý diktátor v kdejaké banánové republice. Z čeho měli dnešní mocní takový strach? Že se po 14denním mediálním zastrašování celé české veřejnosti vrhne nějaký odpůrce konvoje na projíždějící kolonu po hlavě z mostu? S bombou? Že budou mosty podminovány? Že někdo na americké Ramby hodí vajíčko nebo shnilé rajče? Že vyvěsí nežádoucí transparent? Že na ostrostřelce vystrčí svůj holý zadek a udělá tak místní loutkové vládě u Američanů ostudu? Tak z čeho??? Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu.
Po cestě jsme přece jen narazili na osamělé vlky, kteří se pokoušeli svým způsobem protestovat. U jednoho takového jsme se zastavili, dali chvíli řeč a někteří se spolu vyfotili. Dozvěděli jsme se, že americký potulný cirkus ještě neprojel celý, že byl rozdělen na tři části, že ta druhá měla technické potíže (no bodejť, když u Bohumína vjela na D-47čku), a ta poslední že ještě nedojela. Tak to jsme ještě nepřijeli tak pozdě.
…
Přes obec Pustiměřské Prusy jsme se blížili k cíli své cesty – k Dědicím u Vyškova, rodišti jistého Klementa Gottwalda, kde hodlala tato část Obama-cirkusu nocovat. A zde došlo k první komplikaci. Předjížděla nás totiž zleva poslední část Dragounů, takže policie ČR vyhlásila generální STOP. Tak jsme si zaparkovali, jako všichni v koloně před námi, a šli jsme se na ten „výkvět“ podívat. A skutečně: Po jakési dezolátní cestě vedoucí přes pole se zleva blížila menší kolona vozidel. Téměř jako po roce 1968, kdy se na křižovatkách říkávalo: „ZPRAVA VOLNO, ZLEVA TANKY!“ Americká armáda měla zřejmě ten den již pohostinství moravských dálnic dost, a rozhodla se otestovat technický stav svých „vehicles“ po místních komunikacích. Viz foto.
…
Cirkus projel rychlostí úměrnou stavu vozovky a pokračoval k cíli na obzoru. Kolona osobních aut posléze za ním. A tak jsme se dostali až k areálu vojenského učiliště. Počasí bylo vpravdě okupační – sílil vítr a začalo drobně poprchávat. Před areálem zrovna končil jakýsi happyend servilních vítačů a pseudoumělců, hrála tam z reproduktorů písnička Karla Kryla – „Veličenstvo kat“. Chudák Karel, musel se v hrobě obracet. Kdo ho opravdu znal, tak ví, že Karel byl zapřisáhlým pacifistou a odpůrcem JAKÉKOLIV armády a jakéhokoliv násilí. Leč bohužel, mrtví už se proti zneužití bránit nemohou, takže pachatele bude jednou soudit až Ona vyšší instance Boží.
V anonymitě davu jsme nenápadně pronikli přes vrátnici do uzavřeného prostoru kasáren. Na plochu, kde byly vystaveny tři „exponáty“ obrněné techniky, sloužící dočasně coby prolézačky obležené malými dětmi. Malé děti jsou všude stejné, ještě bezelstné, nechápajíc, jak režim jejich zájmu o vojenskou techniku náležitě propagandisticky využije. Kolem obrněnců postávali američtí žoldáci nejrůznější barvy pleti. Tentokrát dostali rozkaz nestřílet, ale usmívat se. A tak se tak-nějak usmívali. Rozkazy oni plní vždy bez přemýšlení – kdyby dostali rozkaz opačný, nepochybně by jej splnili také. Okolo se procházel dav.
Vyhlédli jsme si vhodné místo poblíž jednoho z vozidel, jeden z mých kolegů vytáhl z tašky dva papírové transparenty s anglickými nápisy. Na těchto transparentech bylo v angličtině napsáno zhruba toto: AMERIČANÉ, JDĚTE DOMŮ. JDĚTE ZABÍJET DO USA. PROHRÁLI JSTE V IRÁKU, VIETNAMU A AFGHÁNISTÁNU. CHCETE PROHRÁT I V RUSKU? Vzal tyto transparenty do rukou a zvednul nad hlavu. Já jsem začal fotografovat. Dav okolo tupě hleděl na americké boys, ti zase zírali na ty nápisy, a nás si ze začátku nikdo nevšímal. Takto to vydrželo zhruba 3-4 minuty.
…
Vtom někdo zaječel: „Podívejte se, co má ten XXXX v ruce! Vemte mu to někdo!“ Právě jsme vzbudili pozornost. Nějaká žena pištěla: „To jsou ti hajzli rudí, táhněte k Putinovi!“ (Že v Rusku tč. žádní komunisti nevládnou, naopak – je tam větší kapitalismus než v celé EU, to dotyčnou zřejmě netrápilo.) Přiběhl nějaký „statečný“, dobře vypadající třicátník a začal mému kolegovi vytrhávat transparent z rukou. Ze začátku měl chvíli smůlu, protestující je vyšší postavy a držel transparenty vysoko nad hlavou. Přiběhl druhý, třetí, čtvrtý, samí odvážní „demokraté“ s US-vojsky za zády a s režimní podporou. Můj kolega má 70 let a v nedávné minulosti prodělal těžkou nemoc. Ten boj měl předem jasného vítěze. Posléze mu byl jeden transparent vytržen, a tak držel oběma rukama nad hlavou alespoň transparent druhý. Za celou tu dobu jen tiše stál a mlčel. To už se na něj okolo stojící sypali jako sršni. Byl fyzicky inzultován ze všech stran, stržen k zemi, ztratil své brýle. Pochopitelně i druhý transparent. Vypadalo to dost zle.
…
V tu chvíli jsem řešil osobní dilema. Dál stát několik metrů stranou a celý incident dál fotografovat – a nechat tak svého staršího kolegu na pospas lynčování, nebo všeho nechat, využít své postavy, svého hlasu a jít mu na pomoc? Rozhodl jsem se pro druhou možnost, a jsem přesvědčen, že správně. Zmáčkl jsem tedy ještě jednou spoušť aparátu, a co možná nejsilnějším hlasem jsem zařval: „LIDI, NEBLÁZNĚTE, ZASTAVTE SE, PROBOHA, PODÍVEJTE SE NA SEBE DO ZRCADLA, JAK SE TO CHOVÁTE, TO SI ŘÍKÁTE DEMOKRATÉ? VŽDYŤ SE CHOVÁTE ÚPLNĚ STEJNĚ, JAKO DŘÍVE TI BOLŠEVICI, CO PROKLÍNÁTE!!!“
(Další fotografie s ohledem na lidskou důstojnost protestujícího nepublikujeme. Nejsme TV-Nova ani Česká televize, byť ta má celý incident jistě zdokumentován, neboť byla v místě přítomna.)
Rozlícený dav na chvíli strnul. Zřetelně bylo vidět, jak se všem točí kolečka v hlavách a přebírají si smysl mého poselství. Využil jsem toho a dodal ještě: „Tohle je ta vaše demokracie, kterou nám tady 25 let hlásáte, takhle se chováte k někomu, kdo má jiný názor a POKOJNĚ ho přišel sdělit?!“ Kolega, bývalý parašutista, využil chvíle odvrácení pozornosti a rychle se mu povedlo dostat se ze země zpátky na nohy. Teď jsem byl terčem já. „Podívejte se, ono jich je tu víc!“, zaznělo od kohosi. Všiml si totiž, že mám na prsou přišpendlenou vlevo trikolórní slovanskou stuhu (kterou si pletl s ruskou, protože neznal pořadí barev), a na pravé straně červenou kartičku se symbolem přeškrtnutého tanku s nápisem: TANKS? / NO, THANKS. Nicméně útok byl rozmělněn, nevěděli totiž, kolik odpůrců se v davu ještě může skrývat.
Ale slovní inzultace pokračovaly o to víc: „Táhněte do Ruska, vy zasr… komunisti!“, řval dav. Slušně jsem opáčil, že do Ruska (ani na Rusko) táhnout nehodláme, že jsme Češi (vlastně Moravané), že komunisti nejsme a ani jsme s nimi nikdy neměli nic společného. Že jsme se tu narodili a pokud chce někdo někam jít, nechť se odebere i s americkou armádou do USA. „A co tady děláte, co jste ku*va zač, proč jste sem přišli?“, řvali dál. „Přišli jsme sem pokojně protestovat proti přítomnosti cizích vojsk a také otestovat stav demokracie v naší republice,“ odpověděl jsem. „ A vy jste v té zkoušce totálně propadli!“, ještě jsem dodal. „Můžete být rádi, že jsme vás tady nezmlátili!“, kdosi volal (ačkoliv můj kolega již inzultován byl). „Ano?“, odpovídám, „tak to jsme vám vážně „vděčni“, píši vám tedy z demokracie 4 mínus, není to čistá 5…“ „Vy neoceňujete, že ačkoliv jste tu v obrovské převaze, tak jsme tu přišli vyjevit svůj odlišný názor, případně s vámi diskutovat?“, zněla pro změnu moje řečnická otázka.
„My jsme vám nic neudělali!“, zkoušeli překrucovat čerstvé události. „Opravdu?“ ptám se,„tady kolegu jste srazili k zemi, vytrhli jste mu a zničili jeho transparenty, ačkoliv jen tiše stál a nic ani neříkal, mě jste také utrhli tu červenou kartičku s přeškrtnutým tankem“ (mohu si jich vyrobit, kolik chci), „a jsem přesvědčen, že pokud bych nezasáhl, tak byste ho i zlynčovali“. „Ostatně“, podotkl jsem, „máme to všechno zdokumentované a jsem si jistý, že na videozáznamu místních kamer se bude nacházet totéž“. To zabralo, a tak zvolna vychládali a začínala se rozvíjet „duchaplná“ debata.
„Vy jste PUTINOVI AGENTI, kolik za to berete?“, zněl legrační dotaz. „Představte si, že nic, děláme to z vlastní vůle, protože jsme přesvědčeni, že vy se řítíte do záhuby, respektive, necháváte se tam vmanipulovat, a nás strháváte s sebou“, odpovídám.
Nechápali. Ti lidé, zcela v zajetí konzumní společnosti, kde se všechno měří příslušnou částkou peněz, naprosto nechápali, že by někdo mohl dělat něco takového jenom tak, nezištně. Viděl jsem jenom tu šílenou nenávist a zároveň strach v jejich očích. Jak tak stáli kolem dokola a překřikovali se navzájem, mladí puberťáci s mozkem vymytým videohrami, prorežimní propagandou a určitě i domácí výchovou, nepochybní obdivovatelé Schwarzenberga. Tzv. Kharljugend – novodobí svazáčci, se překřikovali s „úspěšně“ vypadajícími třicátníky a čtyřicátníky. Leč zdání často klame, tato vrstva hrající si na bohaté a prosperující, bývá většinou zahypotékovaná až do morku kostí, vybavení domácnosti na splátky, auto na lízink, dovolená na dluh… Ideální kořist pro dnešní exekutorskou mafii. Ti lidé pak s hrůzou trnou, jestli se něco nezvrtne a oni nebudou s to svým závazkům dostát. Nenávidí každého, kdo by narušil jejich zkreslenou představu světa. Nejhorší a nejzuřivější byli ale různí dědečkové, pravděpodobně restituenti, kteří mají důvod být současnému režimu vděčni, a jeho mocenským ochráncům dvojnásob. Asi jim bylo v minulosti ublíženo, a pak se jim v novém režimu dostalo náhrady, takže se nyní mají o co bát. A ačkoli by už ve svém věku mohli začít přemýšlet o věcech duchovních, nemajetkových, mamon jim úplně zamlžil soudnost. A tak, vědouce si podpory davu, režimu, i cizí armády, vlila se jim nová krev do žil a byli ze všech nejútočnější.
„Co jste dělali za Rusáků? Pamatujete si rok 1968?“ řvali, co jim jejich síly stačily. „Pamatuji, ač jsem byl ještě dítě“ odpověděl jsem. „Rusy jsme tady nechtěli, stejně jako teď nechceme Američany. A byli jsme rádi, že v roce 1991 odešli a bylo nám Havlem slibováno, že už nikdy do žádného paktu nevstoupíme, a že už žádná cizí vojska tu mít nebudeme. A nenapadlo nás tehdy, že nás bez referenda strčí do NATO, a teď se tu budou cizáci roztahovat jako na dobytém území. A ještě k tomu nás verbovat do nové války!“
„ONI nás přišli zachránit před Rusákama…!“ pěli unisono s Khárlovou omladinou. „Tihle?“ opáčil jsem, ukazujíc na US-boys, kteří postávali opodál zjevně nechápajíc, o čem se ti místní domorodci tím nesrozumitelným jazykem tak dohadují. „To jsou jenom tupé zabíjející stroje, na rozkaz vykonají všechno, jinak nedostanou žold. A jejich páni za oceánem, ti sledují vlastní geopolitické zájmy a na nás všechny tady zvysoka kašlou. Mají jenom zájem o naše území, jako o zajištěný prostor pro případné vojenské základny, radary a nějaký ten kanonenfuther. Nic víc. V podstatě doufají, že se to tady v Evropě semele, oni za oceánem zůstanou stranou, a na všem trojnásobně vydělají, jako už několikrát v minulosti. Oni budou vysmátí, jejich dolar bude zachráněn, a my se tu mezi sebou pomlátíme. To je jejich taktika. Divid et impera – rozděl a panuj.“
„To je Putinova propaganda“, vřeštěli a točkolotoč začal znovu. „To je demagogie, oni nás mají rádi!“ Boží prostoto… Ochraň je Pane před nimi samými, neb nevědí co činí… „Tak mi vysvětlete, proč je to demagogie, já vás poslouchám!“ Nevěděli. Většinou to skončilo hrubou urážkou na naši adresu a jejich odchodem, ačkoliv předtím vehementně vyháněli nás.
Snažil jsem se jim situaci vysvětlit geopolitickými argumenty, byť mně bylo dopředu jasno, že je to možná marnost sama. Ale alespoň jsem je umluvil. Když jim došly argumenty, nastoupil jiný, pak další a další. Oni v podstatě ani žádné argumenty neměli, pouze naučené fráze z televize či jiného mainstreamu. Ale hodiny se točily a světe div se, někteří lidé opodál poslouchali (asi ti, co přišli jen ze zvědavosti) a začali se k nám hlásit. Dávali nám za pravdu, dokonce se s námi chtěli společně vyfotit. Vyměnili jsme si své mailové adresy a popřáli si mnoho zdaru do dalšího snažení. Někteří se přiznali, že jsme jim otevřeli oči. Nakonec jsme areál opouštěli jako poslední.
V zájmu zachování únosné délky reportáže nemohu opravdu popsat všechny perličky ze včerejšího dne. Bylo by to ještě na dva samostatné a dlouhé články. Ale doporučuji opravdu všem, kteří se ještě ani po 25 letech nesmířili s novodobým otrokářským systémem: Nebojte se říci nahlas svůj názor! Nenechte se zastrašit! Neboť, co vám zbude, necháte-li si vzít i to poslední co máte – právo na vlastní názor, ač ten je třeba diametrálně odlišný od oficiálně protlačovaného. Byť třeba ten váš jiný názor nezastává většina právě přítomných lidí nebo novodobá vrchnost. Jiná cesta vede rovnou do otroctví, ač s neviditelnými pouty.
Hledejte pravdu, braňte pravdu, žijte v pravdě – a pravda vás osvobodí.
***
A co tedy opravdu chceme?
- Nedemonstrujeme dnes za sebe, ale za naši budoucnost, za naše děti, za naše vnuky.
- Protestovali jsme i proti ruským tankům, a bylo to tehdy odvážnější a nebezpečnější, než dnes.
- Nejdeme proti Americe ani Američanům, jejím obyvatelům, jsme k nim přátelští. Jsme však proti agresivní válečné politice amerických jestřábů, kteří nás mohou a chtějí vtáhnout do války.
- Na základě jejich agresivní válečné doktríny si však dovedeme dát jejich dosavadní činy do souvislostí a podívat se za roh. Odmítáme se podílet a být obětováni za nové rozdělení světa ve prospěch USA, které má být prováděno na úkor nás i ostatních evropských národů.
- Dragounská jízda je jen dalším plátkem salámové dobyvačné metody pro naši veřejnost, směrem k americkým základnám na našem území, s cílem zneužití našeho veřejného mínění i armády ve prospěch USA.
- Jaká je dlouhodobá (od roku 1984) strategie USA, a jak se programově realizuje, lze doložit citátem z posledního odstavce Reaganova tajného projevu:
„…až Západ zvítězí, otevře se mu konečně přístup k mimořádně bohatým surovinovým zdrojům a k laciné pracovní síle Sovětského svazu. Nezaměstnanost, bída, nouze, vysoká úmrtnost a vymírání národů přinutí Rusy i další národy (tím myslel i nás Čechy – a to se již splnilo) pozbýt svou hrdost a pokořit se. Pro kus chleba budou dělat vše, co jim přikáže západní civilizace. S pádem Sovětského impéria naším vážným protivníkem zůstane pouze Čína. K ní, doufám, se vrátíme, jakmile se vyrovnáme s Ruskem.
Bůh nám pomáhej!“
– red –