O svobodě slova – případ soudce Miloše Zbránka

O veřejnoprávní „české“ televizi jsem už dávno ztratil veškeré iluze. Především o jejím zpravodajství, publicistice a komentářích. Obsah a styl práce ČT je víceméně srovnatelný s žumpoidními kanály komerčních televizí, kde pojem „kanál“ lze chápat doslova a do písmene. Ale když už si musíme všichni ze zákona povinně platit tuto hlásnou troubu protinárodního režimu, tak proč se občas nepodívat, co tam vlastně jejich slouhové hlásají. Je to však pouze pro politicky otrlé povahy. Např. ve středu 25. dubna mě mj. zaujal jeden dvouminutový štěk uprostřed večerních zpráv. Proč? O tom chci nyní napsat, byť nejsem grafoman a nezavaluji každodenně potenciální čtenáře svými moudry:

Jednalo se o kauzu soudce Miloše Zbránka a jeho kárného potrestání. „Za co, soudruzi, za co?“, chtělo by se zeptat, jako za předlistopadového režimu – tak jak si my, dnes už pamětníci, vzpomínáme.

Stručné zdůvodnění trestu:  SVOBODA SLOVA U SOUDCŮ MÁ LIMITY! Zdůraznila ústavní instance. Zamítla tak stížnost libereckého soudce Miloše Zbránka, který (představte si to!) psal na internet články dehonestující imigranty, muslimy a neziskovky. Za což dostal kárný trest.

Ústavní soud argumentoval:

„Soudci jsou společenskými autoritami, a nesmějí ohrozit důvěru lidí v jejich nestrannost a nezávislost. Zkrátka ve svých projevech musejí být zdrženliví. Navíc o tomto omezení vědí dopředu a přijímají ho dobrovolně už při nástupu do funkce…“   Soudce M. Z. totiž napsal na webu několik článků zesměšňujících imigranty, a taky třeba muslimy, a v minulosti i další skupiny lidí – gaye či Romy. A právě takovéto chování soudce je podle kárného soudu už za hranou… (trpělivosti režimu, pozn. aut.). Dnes tomu přisvědčil i soud ústavní.

Přeloženo do obyčejné češtiny k pochopení běžným občanům – otrokům systému:

Soudci musí být oporou každého režimu, který je za to nadstandartně platí. Nesmí zveřejňovat vlastní názor, ani jako soukromé osoby. Nesmí mít vlastní názor, a to ani kdyby se jednalo o likvidační procesy vlastního národa, o nezasloužené preferování cizích, často parazitujících etnik či vetřelců s agresivní ideologií (kterou vydávají za náboženství), nebo o jiné společensky nepřínosné menšiny. A hlavně o jejich mocné pomahače, soustředěné v mimovládkách, bohatě dotovaných z fondů nadnárodní finanční oligarchie, i nuceně z kapes domácích daňových soustrastníků. Pokud takový soudce zapomene na svou výše uvedenou roli, kterou dobrovolně přijal, bude potrestán.

Pro obyčejného občana je v tom obsažena i skrytá výhružka:  Koukejte, jak jsme naložili s jedním neposlušným z nás (z tzv. servisní oligarchie).  S vámi, běžnými smrtelníky (otroky), zameteme úplně snadno. Ani nemrknete.

soudce Miloš Zbránek

Marně se soudce Zbránek bránil tím, že šlo o pouhou satiru. A satira – jako taková – nemusí být ke všem vždy vstřícná a milá. Podle jeho právního zástupce nešlo o to urážet nějaké konkrétní osoby, ale upozorňovat na společenské problémy. Navíc se Miloš Zbránek hájil i tím, že při psaní nevystupoval v roli soudce, ale běžného občana. Podle Ústavního soudu však „…tyto dvě role (osobní a profesní život soudce) od sebe nelze jen tak jednoduše oddělit…!“

Jak řekl soudce-zpravodaj Vladimír Sládeček: „Soudce je 24 hodin denně, čili pořád…, čili určitá úroveň toho chování… čili se nelze jaksi vysvléknout z taláru a psát prostě nějaké — problematické — články…“ (kon.cit.)

ZDROJ:    http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1097181328-udalosti/217411000100425    v čase 15:46

Je dobře, že nám to soudruh Sládeček z ÚS (přičemž zkratka ÚS neznamená „úplně slepý“ nýbrž Ústavní soud) tak hezky vysvětlil. Jenom mi to jaksi konzistentně nekoresponduje s praxí před vícero lety, kdy jiná persóna novodobého režimu, zbožštělý Václav Havel, střídavě vystupoval v roli prezidenta republiky (kdy pronášel svá hluboká „moudra“), a střídavě v roli obyčejného občana (kdy dělal ostudu, opíjel se a občas z něj padaly neuvěřitelné výroky). To ovšem nikoho z jeho obdivovatelů a nohsledů nevzrušovalo, protože jeho závažné poklesky hájili tvrzením: …„ale on to řekl jenom jako obyčejný občan…!“ Nebo – „on nebyl právě v roli prezidenta…!“ Nevzrušovalo to ani jiného bývalého soudruha, dnes předsedu Ústavního soudu P. Rychetského.

Chtělo by se říci: QUOT LICET IOVI, NON LICET BOVI. (Co je dovoleno bohům…) Mně osobně se ale už z této zažité praxe dvojích metrů zvedá žaludek. Tohle mají být ty slavné evropské „hodnoty“, za které se máme stavět?!  Není divu, že dekadentní Evropa, zamořená dvojitými či trojitými metry, je ostatním okolo pro smích. Nelze se divit, že vetřelci evropským úpadkovým systémem pohrdají a chtějí jej nahradit svým vlastním právem.

***

Miloše Zbránka znám už velmi dlouho. Vlastně už od svých 15 let, kdy jsme se na podzim roku 1978 sešli v jedné třídě šumperské průmyslovky. Miloš měl už tehdy nadání psát dobrou satiru, což také potají činil. Jeho terčem se stával tehdejší Husákův režim a okupační moc sovětských vojsk, v čele s V. I. Brežněvem. Své povedené pamflety vydával v tajném studentském časopise, který jsme si jako třída vydávali. Taková místní disidentská činnost – řečeno slovníkem dnešního režimu. Bylo tenkrát velké štěstí, že se to neprolátlo, protože tehdejší ředitel školy byl kovaný soudruh, a šumperská železniční průmyslovka měla politický škraloup (neb v roce 1969 v ní studoval Jan Zajíc, který se upálil v Praze na Václavském náměstí po vzoru Jana Palacha – na protest proti bolševickému režimu a okupaci…).

Po maturitě se naše cesty nadlouho rozešly, dnes se vídáme leda tak na pravidelných srazech třídy. Můj spolužák si pravděpodobně nepřipustil, že po roce 1989 tady vládnou bolševici dál – pouze se přebarvili a vyměnili stranické průkazky. Jsou oranžoví, zelení, modří a bůhvíjací ještě. Rudí jsou dnes ze všeho nejméně. Dnes už (nebo snad ještě?) nezavírají do uranových dolů, ale likvidují své oponenty společensky a ekonomicky. Mají však stále stejné poznávací znamení: Neustále nám chtějí diktovat, co smíme říkat, co si máme myslet, jak smíme žít, koho máme volit (je, samozřejmě), a kdo je prý náš nepřítel. Dnes je to obráceně, takže zlé Rusko. Milovat musíme novodobý „Sovětský svaz a IV. Říši v jednom“ – Evropskou Unii samozřejmě. A taky všechny menšiny a přivandrovalce – voličský elektorát novodobých bolševiků – neomarxistů. Historie se opakuje, pouze v trochu jiné podobě.

Miloši, drž se, jsem s Tebou. A věřím, že nejenom já. Protože bude hůř.

Roman Sláma

.

.

 

1 komentář u „O svobodě slova – případ soudce Miloše Zbránka“

Komentáře nejsou povoleny.