Krvavé léto 1945

Dne 8. května 1945 skončila válka, ale neskončilo násilí. Až donedávna jsme byli už na základních školách přesvědčováni, že území naší republiky bylo takovým územím klidu a pohody ve víru válečných, ale i poválečných události. Areálem střední Evropy, tedy i Československou republikou se pohybovaly zbytky ustupujících armád, prchající civilisté, osvobození váleční zajatci a vězni koncentračních táborů. Rudá armáda, do jejíhož operačního prostoru naše území spadalo, se chovala v pohraničí, které nám bylo Mnichovskou dohodou v roce 1938 uloupeno, jako na území dobytém. Především proto, že zde žilo převážně německé obyvatelstvo, docházelo zde k rabování, zabíjení zajatců a k hromadnému znásilňování.

Pokračování textu Krvavé léto 1945

Jeden půlden v Praze

 

(Převážně nevážné čtení pro příznivce a členy rsčms, by měli představu, co taková řehole nepražského lídra volební kandidátky obnáší.)

Přiznám se, že v Praze jsem více než 10 let nebyl. Nějak mě to sem za tu dobu nedokázalo nic přitáhnout. Od nás z Moravy to není zrovna za rohem a velkoměsta nejsou moje hobby. Osobním založením jsem spíše člověk do přírody a na venkov. Navíc, republikáni nikdy v Praze neměli dobré zastoupení. Volební výsledky se i v dobách největší slávy potácely pod hranicí zvolitelnosti a volební průměr dotahovaly regiony na severu Čech a Moravy. To víte, Praha = 7 div světa:  Nejvyšší platy plus nejmenší nezaměstnanost v celé republice. To spolehlivě zaručuje největší spokojenost i kolaboraci obyvatelstva s daným režimem. Tak tomu bylo za Masaryka, za Hitlera, za Gottwalda i za Husáka. A nejinak tomu bylo i v novodobých dějinách za Havla a Klause. Zemanovský dnešek asi nebude nějakou výjimkou… i když mnohé nasvědčuje tomu, že i v hlavním městě „Česka“ začíná mnohým občanům tuhnout úsměv na rtech.

Ale k věci. Do Prahy mě víceméně dotlačila povinnost lídra Republikánské strany zúčastnit se natáčení pořadu „Politické spektrum“ v rámci voleb do EP. Ne že bych měl, na rozdíl od minulého předsedy republikánů, ego pozorovat se na TV obrazovce, a také mě celkem iritují moderované diskuze – nic proti pohledným moderátorkám -, ale připadají mě takové strojené, nudné a „suché“. Ty diskuze, pochopitelně. Také to, jak se lidé z televize k nám, republikánům, chovali v devadesátých letech, za působení SPR-RSČ v parlamentu, rozhodně nezvyšovalo moje sympatie k této instituci. Nicméně, i v době internetu je nějaká ta bezplatná reklama na obrazovce dobrá, pro politickou stranu, jenž si placenou reklamu nemůže dovolit. Takže kostky jsou vrženy, jede se.

Pošmourné ráno a hned mám smůlu. Vlak supercity Pendolino je plně obsazen, a tak jedu o pár minut později klasickým „Hutníkem“, kteréhož jeden spolucestující (nevím proč) okomentoval jako „vlak hrůzy“. Je totiž těsně po velikonočních svátcích a tudíž větší pohyb cestujících. Mea culpa – měl jsem si zabukovat jízdenku předem, dalo se to očekávat. Ale času je dost, i tak mám plánovaný příjezd na Wilsoňák s rezervou. Na nádraží v Olomouci zuří zběsilé rekonstrukční práce. Některé perony chybí, jiné se dostavují, koleje jsou vytrhané. Ještěže ne všechny. No, pořád je to lepší než uzavírky a rekonstrukce na dálnici smrti D1 při jízdě autem. Konečně vlak, nejdříve Pendolino (tak někdy příště), potom ten můj. Vyjíždíme s povzbudivým zpožděním pouze 5 minut. Jako kdysi zaměstnanec ČSD v dopravě, s potěšením kvituji, že jízdní doba od nás do Prahy se zkrátila ze tří a půl hodin (často však spíše pěti) na zhruba 2 a něco. Koridor je opravený, hopy-skoky na trati i mlácení na výhybkách ve stanicích zázračně ustalo. Že by to architekti dopravní politiky v Česku mysleli vážně, jako že se po kolejích bude odehrávat osobní přeprava cestujících, a po silnicích budou drandit kamiony s nákladem? Rušení regionálních spojů na železnici tomu však bohužel nenasvědčuje.

Ještě drobný zádrhel v Ústí nad Orlicí. Stanice je totálně „rozbombardovaná“, podařilo se ale (snad ne jenom prozatím) zachránit původní historickou a unikátní nádražní budovu. Probíhá tu horečný stavební ruch, stylem „pětiletka za tři dny“ a vypadá to, že České dráhy jsou odhodlány v dohledné době zacelit poslední díry v rekonstrukci koridoru Praha – Ostrava. No aby ne, když dotace z EU jim na to brzy vyschnou… Chvályhodné, ale páteřní trať s parametry na 160 km/h tu měla (a mohla) být už nejpozději před 10 lety, dnes nám tu citelně chybí rychlodráha typu Shinkanzen (Japonsko) nebo TGV (Francie) na rychlost 250 – 300 km/h. To by se ovšem v této zemi finance nesměly rozkrádat nebo „odklánět“ na nesmyslné a zbytečné projekty.

Chytáme dalších 20 minut zpoždění a s tím přijíždíme do Prahy. Praha nás vítá modrou oblohou a sluncem. Úplně jiné počasí, než u nás na Moravě, kde ještě ráno vál studený východní vítr. Jsem nevhodně oblečen a je mi horko. Vycházím z nádraží do „Sherwoodského lesíka“ a ignoruji vlezlého prodavače jakýchsi charitativních cetek. Nereaguji ani na somráky (kde je proslulá městská policie Prahy?) a vzdaluji se ze zóny, jejíž pochybná sláva se již šíří i za hranicemi Česka. Musím ještě do budovy Českého rozhlasu, kde mám domluveno natáčení malého rozhovoru. Je to do kopce směrem na Vinohrady (informace pro nepražáky), ale naštěstí nepříliš daleko. Naproti budovy bývalého Federálního shromáždění ČSSR, později ČSFR, projdu jakýmsi smrdutým podchodem, vysupím na kopec a jsem v recepci ČRo. Musím se pro jistotu ještě legitimovat, no to víte, podvodníci a exhibicionisté jsou všude. Potom si mne vyzvedává příjemná slečna/občanka/paní (*nehodící se škrkněte), pracovnice ČRo, a vede mě bludištěm chodeb a výtahů do studia. Panuje zde poklidná atmosféra. Musím konstatovat, že chování zaměstnanců je korektní a slušné. Odmítám s díky nabízenou minerálku, protože jsem ještě rozehřátý zrychleným přesunem do kopce, a jdeme na rozhovor. Otázky jsou věcné a k dané problematice EU, dotýkáme se i současné krize vztahu EU/USA a RF (Ruské federace). Je vidět, že redaktor, pan Hartmann, četl naše webové stránky i moje předvolební prohlášení. Dotazy jsou „na tělo“, ale korektní. Po oficiální části se ještě dostáváme k neformálnímu rozhovoru. V něm se shodujeme na tom, že předvolební kampaň médií je opravdu šitá na míru místním – obyvatelům Prahy a okolí, případně movitým a časově nezávislým politikům. V této souvislosti se dozvídám, že nějaký kandidát Pirátské strany si dokonce vzal 3 měsíce neplaceného volna, aby se mohl aktivně účastnit kampaně. No, říkám si v duchu, chlapci a děvčata bojující za svobodné sdílení dat a nezávislost internetu (což jsou ovšem i naše hodnoty), si to nyní mohou dovolit – na podzim obdrželi za parlamentní volby nějaký ten milionek od daňových poplatníků prostřednictvím státu. Kdyby jeli „za své“, tak by si určitě tolik netroufali. Přijít v dnešní době o zaměstnání kvůli politické kampani, to si může dovolit málokdo. To jen tak na okraj.

Mizím ze spletitých chodeb Českého rozhlasu a nořím se do pražských ulic. Mám ještě dostatek času, zhruba hodinu a půl, takže se rozhoduji, že si k budově televize udělám „malou“ procházku. Potřebuji si vyčistit hlavu, po nepříliš kvalitní předešlé noci a cestování ve vlaku. Dělám zásadní chybu. Místo klimatizovaného ovzduší metra inhaluji smog pražských ulic, přetěžovaných automobilovou dopravou. K tomu vedro. Horko je čím dál větší a já jsem oblečen přiměřeně k sychravému ránu u nás. Košile se mi lepí na záda, v ulicích hučí auta a já se přesunuji po jednom rameni pražské magistrály k jihu. „A slunce pálí jen“… chtělo by se zpívat.  Ulice Legerova a Sokolská. Tak tady bych opravdu NECHTĚL bydlet. Obyvatelé z nepřetržitého dunění automobilové dopravy musí být buďto totálně otrlí, nebo nevyhnutelní pacienti docenta MUDr. Chocholouška z Bohnic. Ocitám se nad Folimankou a ve stínu stromů si dávám oddech. Potom se vydávám přes most sebevrahů (Nuselský) ke Kongresovému paláci, kde V.Havel uspořádával svoje Fóra 2000 pro další iluminátské spřežence NWO. Stále dál a do kopce po magistrále 5.května, okolo Pankrácké věznice, před kterou republikáni začátkem roku 1998 pořádali happening za propuštění tehdejšího předsedy, coby politického vězně. Vzpomínám na ty časy, kdy jsem ještě disponoval iluzemi, že se dá něco v této zemi změnit k lepšímu. Pak, na ulici Hvězdova, jsem přímým svědkem malé dopravní nehody. Stříbrný mercedes se snaží vecpat z bočního nájezdu mezi dva stojící náklaďáky. Nešlo mu to zúplna, tak zůstává stát napříč. Šofér v zadní sklápěčce s vlekem to ignoruje a rozjíždí se do vedlejšího pruhu. Přes nasazené černé brýle a telefon přitisknutý na levém uchu nevidí překážku před sebou. Bum-křach, plechy, plasty, sklo, a stříbrný mercedes mění podobu. Boreček v budce náklaďáku se vyklání, co že se to vlastně stalo a odkládá mobil. Naštěstí to odnesla jenom karoserie medvěda. Fascinují mne lidé, kteří mají neustále potřebu někam telefonovat. Jó, v Praze je vždycky něco k vidění.

Nevím, jestli je to pod dojmem z předešlého, ale chytám falešný směr a pokračuji výpadovkou Na Strži dále k jihu. Málem se mě zmocňuje Praha-Křeč, tedy vlastně KRČ. Naštěstí koutkem pravého oka zahlédnu v dálce napravo, na jedné z vysokých budov, nepřehlédnutelný emblém České televize. Koriguji směr a spěchám. Času je najednou strašně pomálu. Vedro je jak uprostřed léta. Schvácený jako dostihový kůň se dostavuji na vrátnici budovy zpravodajství ČT. Zbývá mi 10 minut. Slečna u okénka mě posílá do čekacího koutku před zátarasy, prý si mě někdo vyzvedne. Vysedávají tu už dvě ženy, a v družném rozhovoru. Jak jsem později zjistil, byla to budoucí spoludiskutérka pořadu, zastupující Paroubkovic Lva-21, a s doprovodem. Vím, nemá se to, poslouchat cizí hovory je nevhodné, ale někdy je prostě SLYŠÍTE. A tak jsem se dozvěděl, kterak dámy cestují po světě, zejména po USA, a kteréže státy USA ještě nenavštívily. Hmm, tak tohle mají být ti národní socialisté, hájící z titulu svého názvu české národní zájmy? No nevím… Pak přichází pan doktor práv za „Evropany“ a doktor filozofie za KSČM. Tož to budu opravdu ve vybrané společnosti. Nakonec se dostavuje paní z televize a odvádí si nás do maskérny, abychom se na obrazovce neleskli. Teprve teď vnímám, jak „hajcuju“ (po moravsku: sálám teplem). Ačkoliv se snažím usušit a zchládnout, pořád ze mě leje a paní maskérka má dnes téměř neřešitelný úkol.

 Nakonec jsme to jakž-takž na poslední chvíli zvládli, a to už si nás odvádějí labyrintem chodeb a schodišť do suterénu, kde je studio, ve kterém se bude natáčet. Když nás rozesadili, zjišťují, že je to špatně, a tak si přesedáme zrcadlově opačně. Ještě nás vybavují mobilními mikrofony a můžeme začít. Ve studiu je klid, ticho a poměrně chladno, buď tu funguje klimatizace, nebo to dělá ten suterén. Padá teď na mne podivný útlum, nejspíš se tak podepisuje celá absolvovaná cesta, včetně krátké noci předešlé. Mám co dělat, abych neusnul a nestal se tak Schwarzenbergem II.  Snažím se soustředit na to, co říkají mojí spoludiskutéři, včetně moderátorky, a asi mi to moc nejde. Holt všechno je jednou poprvé (i naposled), a já jsem se rozhodl vzít celou akci jako svou další životní zkušenost. Nic více, nic méně. Jsem hlavně rád, že si mi tu daří prezentovat naši stranu a dát tak veřejnosti na vědomí, že republikáni ještě existují. Že za těch 24 let to ještě ne všichni vzdali, překabátili se, či odešli na věčnost. Tudíž není tu „díra na trhu“, jak tvrdí jistí 2 podvodníci z bývalých Věcí Veřejných, kteří si nedávno účelově založili stranu s podobným názvem, jako má ta naše. Nejsem profesionální diskutér, a už vůbec ne ten televizní. Tohle je věc cviku a zvyku, což jaksi v mém případě není naplněno. Ovšem hlavní úkol „mise“ byl splněn, a ostatní nechť prosím (shovívavě) posoudí televizní diváci. V sobotu 26. dubna se to vysílá. Politické spektrum. Škoda jen, že v závěru debaty už nemám možnost reagovat na svého předřečníka ze strany „Evropanů“, a uvést jeho některá tvrzení na pravou míru. Nechci ale hned napoprvé působit neurvale a skákat mu do řeči. Najednou je konec a tak šup ven, sbohem a šáteček…

Už se o nás nikdo nestará, a tak bloudíme chodbami budovy, až definitivně zabloudíme. Hledáme totiž původní místnost maskérny, abychom se zbavili pudru na tváři. Ani kolektivním úsilím se nám to však nedaří. Tak alespoň se přitom potkáváme s toaletami. Exkurze po ČT pokračuje a stojí to za tu zábavu. Vážení čtenáři, ten moloch bych každému přál vidět zevnitř, aby věděl, co si svými povinnými koncesionářskými poplatky vlastně platí. Možná by se i divil. A to jsem zahlédl pouze útroby jedné z několika budov ČT. Napadají mne termíny: továrna, průmysl, stát ve státě, i jiné, méně košer. Ne nadarmo mají republikáni ve svém  programu mj. zrušení povinných koncesionářských poplatků…

Nakonec se nás ujala jakási soucitná duše a doprovází nás do oné maskérny, a poté nás směruje přes můstek ve výšce 1. patra nad jídelnou (velmi podivné řešení) ke vstupním zátarasům. Ostraha nás vypouští „na svobodu“ a já se ocitám na prostranství, kde jsem 23 let nebyl. Tehdy, v létě 1991, zde téměř dva tisíce republikánů 24 hodin blokovalo na protest všechny vchody do Kantůrkovy ČST. Byl jsem jeden z nich. Protestovali jsme proti nezměrné aroganci havlovského – dnes bychom řekli pravdoláskařského – vedení televize, jež ústy svého tehdejšího ředitele Kantůrka prohlašovalo, že republikáni se do televize nikdy nedostanou. Neboť se ve svých prohlášeních dotkli majestátu „největšího“ z dramatiků všech dob, krále bosáků a knížete temnot s tajným iluminátským zasvěcením „Kádoš“. Připravovalo se totiž rozbití Československa, jak již rok předtím předpovídal ve své Analýze 17.11.1989 několikanásobný politický vězeň Miroslav Dolejší. Republikáni tehdy vydali Dolejšího „Analýzu“ jako samostatnou přílohu svého týdenníku Republika, a na mítincích varovali, co se chystá. Proto bylo zásadně nutné zabránit jediné tehdejší opoziční straně v přístupu k mainstreamovým sdělovacím prostředkům. Internet tenkrát nebyl, a jediným alternativním mediem byl náš malonákladový tištěný týdenník. Republikáni se tak přes všechno úsilí do televize nedostali a podlý plán protinárodních sil nakonec vyšel. Rozhlížím se kolem a snažím si vybavit tehdejší události. V duchu se ptám, kam se dnes všichni ti účastníci poděli…  Dnes už mi to připadá jako sen, jako by se to stalo v minulém životě. Čo bolo, to bolo, terazky som len lídrom malé partaje bez prostředků, jenž už establišmentu není nebezpečná. Proto už pozvání opozice do televize nepředstavuje pro systém pražádné riziko. Režim se již dávno upevnil a křižovatku dějin jsme minuli ještě dříve. Nyní se nacházíme nejspíš na cestě bez návratu.

Tak to bychom měli, končím exkurzi a mířím do stanice metra. Na další procházku Prahou už nemám náladu. Chvíli mi trvá, než vykoumám systém nákupu a označování jízdenek na pražskou MHD. Pamatuji si ještě, jak se v metru jezdilo za 1,- Kčs, a dobové vstupní turnikety s fotobuňkou a zábranami. Mezitím projede pár souprav a já jen tak-tak, že neodjedu špatným směrem do háje. Tedy, do Háje s velkým H, což je konečná stanice na opačné straně trasy, než chci já. Už toho mám celkem dost a v mumraji na Hlavním nádraží, kde je také všechno jinak, nemám ani chuť pátrat po zvláštní pokladně Leo expresu, kterým jsem se rovněž hodlal svézti. Alespoň, že se mi po chvíli povedlo objevit pokladny Českých drah, jenž jsou nyní také jinde, než kdysi. A tak beru zavděk klasickým žilinským Slovák-expresem, který zanedlouho odjíždí. Během cesty se zatahuje a doma mě vítá mrholení a chladno. Aprílové počasí má nesporný smysl pro humor.

Roman Sláma, republikán, kandidující do EP.