KOHO POTŘEBUJE SLÁDEK ZABÍT II.

Před několika dny jsme začali publikovat knížku 1. místopředsedy SPR-RSČ Pavla Mozgy o poměrech v bývalé Sládkově straně, ale i o exprezidentovi Havlovi a rozbíjení Československa. Dnes tu máme druhé pokračování:

16
JS: … odešli z klubu republikánských poslanců. Avšak členy partaje zůstali?
PM: Oni nevystoupili, Sládek je prostě vyhodil. A to nebyl jediný problém se Sládkem. Místní organizace si kolem voleb nadělaly hodně dluhů, neměly čím splácet. A tak měly představu, že by jim mohlo ústředí, tedy Sládek, přispět. Vždyť republikáni za volby dostali řádných pár milionů. (Pozn.: strany, které byly ve volbách úspěšné, obdržely ze zákona za každý získaný hlas finanční příspěvek.) I v tomto případě se Sládek choval jako diktátor. Rozhodoval jedině on sám. Na to, že k volebnímu úspěchu mu výrazně pomohly místní organizace, zapomněl.

17
JS: Takže ta dávka tří tisíc měsíčně byla povinně dobrovolná.
PM: Asi tak nějak. Jenže ty tři tisíce jsme museli se Sládkem napřed ukrákat (usmlouvat). Jeho původní návrh byl polovina platu. Později, když si poslanecká sněmovna odhlasovala zvýšení platů, odevzdávali Sládkovi každý 5000 korun.

18
JS: To se mně nelíbí. Vypadá to tak, že kdyby se Sládek někdy dostal do vlády, dělal by vše proto, aby strhl na sebe veškerou moc.
PM: Nerad bych na to přísahal, ale nejspíš to tak bude. Já si však myslím, že Sládek je chytrý a ví, kde jsou meze. Ví, že takto by postupovat nemohl, neměl by šanci. A navíc, musel by část svých pravomocí přenechat jiným. Vsadil bych se, že on si z toho důvodu ani nepřeje volby vyhrát. Znamenalo by to pro něj konec svrchované moci nad svými lidmi. A buďme upřímní. Podobné problémy jsou i v ostatních stranách. Jen snad nejsou tak do očí bijící. Klaus, Zeman atd., ti všichni se obklopují jen takovými lidmi a vysoké funkce dávají jen těm, o nichž ví, že jim nepřerostou přes hlavu. Jsou samozřejmě výjimky. Jde o případy lidí, kteří mají kompromitující materiály na předsedu, a ví se o nich, že se nebudou ostýchat je použít, budou-li se cítit ukřivděni.

19
JS: Myslím, že tomu tak vždy bylo, jest a bude. A nejen v politických stranách.
PM: Souhlasím. Jenže Sládek pro nás představoval jakýsi ideál, proto jsme za ním také šli. To, že vyžadoval totální pracovní nasazení, nám nevadilo. Že jsme finančně tratili, to se také dalo přežít. Horší je, když vidíte, že jste pouhým číslem bez ceny, pouhou pracovní silou, a je s vámi zacházeno jako s potenciálním nepřítelem. Když vidíte, že jste lapáni do pastí, ze kterých není možný únik. Myslím tím například tu milionovou směnku.

20
JS: ?
PM: Podepsali jsme, že každému z nás půjčil pan doktor Sládek milión korun. Samozřejmě, že nikdo nedostal ani halíř, já jsem ho po něm ani nechtěl. Bylo to takhle: Sládek vytipoval lidi, kteří se pravděpodobně dostanou na kandidátku. Sezval je, bral si je každého zvlášť k sobě na sekretariát, a tam lidé ty směnky podepisovali. O tom podpisu nesměli s nikým hovořit. Už předtím Sládek celé členské základně vyhrožoval tím, že si je nějak pohlídá, aby nedošlo k tomu, že mu někdo odpadne. Že sice ještě neví jak to udělá, ale že si je všechny určitě pohlídá. Pak na jednom velkém setkání si zval postupně každého k sobě, a všichni mu podepisovali bianco papíry. Zval si i ty, co podepisovali ty milionové směnky. Byl to takový zastírací manévr. Směnky podepsalo desítky lidí, možná jich bylo kolem šedesáti. Ale to nikdo přesně neví, protože se o tom nesmělo mluvit. Nechtěl, aby se to rozneslo mezi členskou základnou, nechtěl, aby se to dostalo do éteru.

21
JS: Potřeboval vás mít v hrsti. Stali se z vás rukojmí.
PM: Přesně tak. Kdykoli se panu Sládkovi někdo z nás znelíbí, kdykoli když mu nebudeme po chuti, má možnost nám pohrozit: „Dlužíš mně milion, je splatný koncem roku 1998. Když nezaplatíš, budu soudně vymáhat!“ A také měl strach, aby mu nikdo neutekl. Kdyby někdo řekl, že odchází, vystavil by se nebezpečí, že Sládek po něm bude chtít nazpátek ten milion, který od něj nikdy nedostal. Jediný, kdo Sládkovi milionovou půjčku podepsat nemusel, byla brněnská poslankyně Laura Raisiglová. Pochopitelně. Ale o tom bude řeč na jiném místě.

22
JS: Nemyslíte, že to bylo obyčejné vydírání?
PM: Podobně postupují všichni diktátoři. Připomíná to Stalina a Hitlera. Člověk se necítí dobře. Já jsem tu směnku podepsal dokonce dvakrát. Jednou tiskacími písmeny – často tak píšu, mám to ve zvyku. Notářka řekla, že to není možné, tak jsem podepsal další, s použitím normálního písma. Sládek si nechal směnky obě. Po roce 1993, když byl zrušen federál a já už nebyl poslancem, šlo mi podle zákona půl roku odstupné. Já jsem ale pracoval pro Sládka tak jako dřív.

23
JS: Zajímalo by mne, proč jste Sládkovi neodmítli směnku podepsat?
PM: Sládek nám řekl, že kdo chce kandidovat, musí tu směnku podepsat. Roku 1992 ještě neměl svůj systém práce uvnitř strany tak propracovaný. To chtěl po nás podepsat pouze bianco papír. Před volbami v roce 1996 vylepšil systém o ony milionové směnky.

24
JS: To jste tak o to stál, být poslancem?
PM: Nemohu mluvit za všechny. Ale já jsem v tom viděl svoji povinnost. Plno nepravých proroků se dostalo na nejvyšší místa. Museli tu být lidé, kteří jim budou oponovat. To ovšem ještě nikdo nemohl vědět, jak se budou věci vyvíjet. Nikdo nemohl tušit, že dojde k rozpadu státu, nikdo nevěděl, co se nakonec ze Sládka vyklube.

25
JS: Ano, rozpad republiky. Mnoho lidí doufalo, že k němu přeci jenom nedojde.
PM: Rozpad federace probíhal v horečném chvatu. Jako by se někteří báli, že když se bude otálet, z rozpadu sejde. Proto je tu z právního hlediska mnoho nedodělků, které nebude snadné odstranit. Rozdělení republiky provádělo federální shromáždění, a Česká a Slovenská národní rada – na podkladě toho, že se chystalo rozdělení republiky – začaly vypracovávat ústavy nově vznikajících samostatných států. A v té nové české ústavě bylo, že bude senát, na to právě Klaus ty svoje lidi nachytal – slíbil jim, že z nich budou senátoři. Kdyby při vypracovávání ústavy nového českého státu nebyla o senátu žádná zmínka, tak by mu ti federální zřejmě republiku nerozmontovali.

26
Ústava tohoto státu je paskvil, uspěchaný nedodělek. Je nutno ji přepracovat, ale s těmi dnešními poslanci, s tou hrůzou, co tam dneska sedí, to možné není. Jak jsem už řekl, opravit některé chyby stejně není dost dobře možné, protože k tomu chybí patřičné právní nástroje. Tak například zrušením federálního shromáždění přišli federální poslanci ze zákona o platy, nikoli o imunitu. My, bývalí federálové, máme fakticky (JS: nebo teo-reticky?) celoživotní imunitu. Zrušit by ji mohl jedině federál, ale ten už tu není. Toto téma je stále zdrojem sporů.

27
JS: Takže v základech nynější České republiky dřímají kocourkovské prvky?
PM: Už to tak asi bude. Na rozpadu federace se negativně podílely především ryze osobní mocenské zájmy. Rozpad státu je měl elegantně řešit. Prvořadý zájem na rozpadu měl Havel. A také Klaus si chtěl řešit své problémy. Myslím si, že rozpadem ČSFR se chtěl Klaus zbavit svých nepohodlných, kteří seděli ve federálu. Zabil tak několik much jednou ranou a stal se přes noc předsedou nového státu. Jakoby s tímto vývojem už dopředu počítal a byl si jím jist. Proto se v roce 1992 spokojil s funkcí „obyčejného“ předsedy české vlády, a o postu ve vládě federální příliš neuvažoval.

28
JS: Jak jste přišel na myšlenku, že Havel usiloval o zánik federace?
PM: Havlovi se prezidentování zalíbilo. Avšak hrozilo mu, že Slovensko ho v následujících prezidentských volbách volit nebude. Slováci neměli Havla moc rádi. Už od samého začátku mu příliš nedůvěřovali. A Mečiar byl také mocichtivý. Ve federaci měl mnoho problémů, a tak kalkuloval s tím, že v samostatném Slovenském státě bude mít mnohem méně odpůrců. Odtržením by se zbavil Havla. Každému z nich šlo jen a jen o osobní ambice.

29
Možná namítnete, že do hry vstoupila především silná nevůle dvou národů žít nadále pospolu. Tady bude má odpověď složitější. Musíme se trochu podívat do historie a všimnout si také medií. Nevraživost Slováků vůči Čechům má své kořeny v už počátcích masarykovského Československa. Masaryk nedodržel dohody, které před vznikem samostatného státu se Slováky podepsal. Čeští legionáři, kteří přišli jako učitelé na Slovensko, strhávali ve školách kříže ze stěn, lámali je přes kolena. Vysmívali se lidové zbožnosti. A Slováci jsou velcí katolíci. To byl jenom malý příklad.

30
Velké chyby natropili taky komunisté. Ale kdyby došlo k referendu, jsem přesvědčen, že většina obyvatelstva, jak na straně slovenské, tak české, by určitě nehlasovala pro rozpad. Už brzy po převratu byla nevraživost Slováků vůči Praze politiky uměle přiživována. Veřejné mínění se totiž vyrábí. A až se vyrobí, poukazuje se na nějakou vůli národa. Nevím, jestli tak činily veřejné sdělovací prostředky o své vlastní vůli, nebo jestli dostaly nějaké doporučení, tj. povel z vyšších míst. Je faktem, že neustále krmily českou veřejnost slovenským nacionalismem. Širokou publicitu daly například tzv. „fatrám svrchovanosti“. Byly to přímo hysterické zprávy.

(Pokračování příště, zvýrazněný text – redakce)

.

Co je to globalizace – podle Thomase Barnetta.

(z redakční pošty)

Thomas Barnett, poradce bývalého amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda, který již v roce 2002 oficiálně sdělil toto:

„Konečným cílem globalizace je homogenizace všech států na zeměkouli. Toho musí být dosaženo smíšením ras s cílem vzniku světlé hnědé rasy v Evropě. Proto musí Evropa přijmout ročně 1,5 milionu přistěhovalců z třetího světa. Výsledkem tak bude vznik populace s průměrným IQ 90, tedy lidí, kteří budou příliš hloupí na to, aby chápali, ale dost inteligentní, aby pracovali.“

Dosažení cíle „jediného státu“ má být realizováno čtyřmi kroky:

  1. krok:  Neomezený proud imigrantů za účelem rozpadu usazených národů a zničení jejich kultur.

Žádný stát nesmí bránit přílivu uprchlíků. Speciálně se má zdesateronásobit příliv uprchlíků do Evropy. Národně orientovaní politici musí být umlčeni a musí zmizet ze scény.

  1. krok: Neomezený tok ropy, plynu a jiných surovin

Národy nesmí disponovat nerostným bohatstvím. Veškeré zdroje budou privatizovány a internacionalizovány.

  1. krok: Ničím neomezené finanční toky do USA

Žádná vláda nesmí bránit svobodnému pohybu kapitálu a nesmí bránit odcházení zisků ze země. Státy se musí dostat do vzájemné závislosti, aby nemohly existovat samy o sobě. Státy, které se tomu budou bránit, budou nahrazeny loutkovými režimy. Nepřátelé této globalizace budou zničeni. Thomas Barnett suše konstatuje: „Kritiky zabijeme“.

  1. krok: Žádný stát se nesmí postavit proti tzv. „mírovému nasazení“ americké armády – americké soukromé militaristické agentury nastoupí na regionální „trhy“.

Úkolem amerických vlád je trvale udržovat tzv. „válku proti terorismu“ a nikdy neopustit země, kam již jednou vkročila noha amerického vojáka. Strategický cíl je dán jasně: zničení všech protivníků globalizace.

-red-

.

KOHO POTŘEBUJE SLÁDEK ZABÍT

 – ze zákulisí vysoké (či nízké?) politiky –

Úvodem: Proč dnes publikujeme tento historický dokument?

Vážení přátelé republikáni, vážení příznivci i ostatní zvědavci – na tuto otázku je jednoduchá odpověď:

Protože se směrem k nám vyskytly dotazy, jaké máme ještě jiné důkazy kromě vlastních zkušeností o tom, jak opovržlivě a nevděčně zachází doktor Sládek s lidmi,  včetně svých příznivců, kolegů a spolu-straníků. A protože se obáváme, že se celá prastará historie s panem Sládkem – díky vzedmutí českého a moravského národa proti imigrantsko-islámské hrozbě (na kterou Sládek nasedá) – že se ta historie může ke škodě všech národovců opakovat. Proto jsme se rozhodli k tomuto neobvyklému kroku.

A tak začínáme publikovat útlou knížečku – možná spíše brožurku – která byla napsána a vyšla na jaře roku 1998, tedy těsně před oněmi předčasnými parlamentními volbami do PS-PČR. Volbami, které tak katastrofálně dopadly pro Sládkovu SPR-RSČ, a na jejímž výsledku měl tehdejší předseda Miroslav Sládek svým chováním i podivnými skutky lví podíl. Dnes již historickou knížečku s názvem KOHO POTŘEBUJE SLÁDEK ZABÍT napsal 1. místopředseda SPR-RSČ (za období let 1990-1996), moravan Pavel Mozga z Kroměříže. Podotýkáme, že pan Mozga NENÍ a nikdy nebyl členem naší republikánské strany (RSČMS).

Jedná se o autentické vyprávění nejen ze zákulisí Sládkovy strany a o jeho praktikách, ale i o méně známých událostech v souvislosti s rozbitím Československa. Svolení autora k publikování jeho pamětí máme – i když, dle jeho slov, by je dnes „sepsal jinak a lépe“. Ale jsou autentické a pokud my, staří republikáni, můžeme z vlastní paměti a zkušeností potvrdit, jsou i pravdivé.

Publikování pamětí pana P. Mozgy plánujeme rozložit na 10 pokračování, a začínáme již nyní – vzhledem k okolnostem, kolik důvěřivých lidí je ve své naivitě schopno opět naletět PhDr. Sládkovi na jeho dozajista působivé řeči – byť samozřejmě i s racionálním jádrem – při jeho stavění se do role „ochránce“ prostých občanů a jejich práv, zájmů či tužeb. Nic však není Sládkovi vzdálenější – jeho skutečný zájem je pouze využít současného národního vzepětí a odporu proti islámským vetřelcům, a po zádech svých obdivovatelů se opět prodrat nahoru na politické výsluní. Zajistit si tak útulné korýtko v parlamentu ČR, nejlépe i pro své příbuzné – jako to učinil po volbách v roce 1996. Tohle se však prostí lidé od doktora Sládka nedozvědí, a už vůbec ne na jeho FB stránkách. Tam si pan Sládek uplatňuje svou tvrdou cenzuru.

Zároveň tímto vyzýváme i ostatní pamětníky oněch časů, kteří mají s Miroslavem Sládkem rovněž podobné zkušenosti jako pan Mozga či dnešní členové RSČMS (a byli kdysi také příslušníky SPR-RSČ, případně RMS – Republikány Miroslava Sládka, načež pro neshody s totalitářským předsedou Sládkem odešli, anebo byli „odejděni“), aby taktéž zavzpomínali a ozvali se nám. Víme, že za období 1990 – 2010 jich nebylo právě málo, ač mnozí již dnes, bohužel, nejsou mezi námi. Všechny jejich paměti rádi opublikujeme.

*************************************

Část I.

1
Jmenuji se Jiří Sládek. Mám všední jméno, jmenují se tak stovky lidí na Moravě a v Čechách. To jsem vždycky pociťoval jako závadu. Teď si naopak říkám, že je to jméno docela dobré. S takovým jménem se nepotřebuji skrývat za nějaký pseudonym, a přesto nebude tak docela snadné mne objevit. Vlastně to nebude ani třeba. Nejsem autor, ale jazykový poradce.

2
Jsou-li všechny následující údaje bezezbytku pravdivé, nevím. Avšak má-li potřebu říci některé věci nahlas osobnost takového formátu jako je Pavel Mozga, bývalý federální poslanec za republikánskou stranu, proč bych mu nepomohl? Přiznávám se, že na Dr. Miroslavu Sládkovi mně byly vždy sympatické ty vlastnosti, které jsem postrádal u jiných politiků naší domácí scény. Myslím tím především na jeho přímočaré vlastenectví a jeho schopnost jasně formulovat myšlenky. Je také možná jediným naším politikem, který dobře mluví česky.

Takový je tedy můj vztah ke Sládkovi. A o panu Pavlu Mozgovi vím, že ani on není Sládkovým nepřítelem, ačkoli, jak sami dále uvidíte, měl by k tomu tisíc důvodů. Já jako jazykový poradce nemám v úmyslu nikomu škodit, ani někoho velebit, a – opakuji se – nepodsouvám tento úmysl ani autorovi následujících názorů a vzpomínek.

3
Tato útlá knížka, kterou právě držíte v ruce, se nebude zabývat jen osobou Dr. Sládka. Zklamání ze Sládka, jak sami uvidíte, bylo jen prvotním impulsem, pod jehož vahou vytryskly i další vzpomínky a myšlenky. Úvahy bývalého federálního poslance se během našich několika sezení rozrostly o postřehy historické, a zahrnují i část mezinárodní problematiky. Některé jsou svérázné, a jsem přesvědčen, že u leckterého čtenáře způsobí nespavost. Tomu se nelze divit. Mozgovy myšlenky provokují k otázkám, na něž je velmi nesnadné odpovědět. Každopádně jsou nesmírně zajímavé. O své osobě pak mohu říci jen to, že do politiky vstoupit nehodlám, a proto se nemíním na veřejnosti objevit ani jako redakční pomocník pana Mozgy.

4
Přiznávám se, že když za mnou pan Mozga přišel a chtěl, abych mu s úpravou textu pomohl, moc chuti jsem neměl. Ale už po několika minutách jeho vyprávění jsem poznal, že se zde setkávám se zajímavými historickými fakty. Vynasnažím se předložit čtenářům Mozgovo vyprávění tak věrně, jak mi to mé schopnosti dovolí. Nakolik však budu úspěšný, nedokáži odhadnout. Čas totiž neúprosně spěchá, a na vypilování formulací a celkového tvaru není zatím pomyšlení. Bude-li zájem veřejnosti, dalo by se uvažovat o kompletní knížce, která řekne i to, co je zde jen naznačené. Nicméně i v tomto „horkém“ vydání nalezne čtenář dobové postřehy,které se v budoucnu mohou stát dobrým pomocníkem při řešení některých komplikovaných historických otázek. Pan Mozga zde totiž pootvírá dveře do zákulisí politické kuchyně, a tak čtenáře nechává nahlédnout až do míst, kam nedohlédne ani ta nejzvědavější televizní kamera.

5
„Tak jak začneme“ zeptal se mne PM, když si mne zavezl na dobře utajené místo. Vyzval jsem ho, aby spustil diktafon, který slíbil přinést. Zapomněl. To bylo velmi nepříjemné! Nejsem stenograf, ani nikterak zručný písař, a paměť mám špatnou. Leč času není nazbyt a PM už týden drží hladovku. Proč, o tom bude řeč později. Pan PM toho měl na srdci mnoho, a vskutku nevěděl čím začít. Položil jsem mu tedy sám první otázku.

6
JS: Jak jste se stal republikánem?
PM: Bylo to prosté. Za minulého režimu jsem měl problémy, a – což je rozhodující – jsem typ, který nedokáže nečinně přihlížet okolnímu dění. V osmaosmdesátém roce mně bylo 43 roků. Tenkrát se u nás veřejně plivalo na Havla. Ale na Svobodné Evropě jsem se dozvídal něco jiného. Říkal jsem si, že to bude ten správný muž. Snažil jsem se ho několikrát navštívit. Bydlel na Engelsově nábřeží. Nikdy jsem ho však nezastihl. Mluvil jsem pouze s jeho tajemníkem, představil se jako Henzl (Hansel?), a s Dagmar, jeho švagrovou. Jednou jsem s ním hovořil telefonicky. Poslední pokus o osobní setkání se uskutečnil před svatořečením Anežky české. Henzl mně ale řekl, že Havel je v Brně u soudu s dalším disidentem, Stanislavem Devátým.

Bohužel, Havel mne velmi zklamal ještě dřív, než jsme se mohli setkat. Bez sebemenších ohledů na diplomatickou vhodnost, a navíc, aniž by se předem dotázal národa, omluvil se Němcům. Proti dnešním Němcům samozřejmě nic nemám. Nemohou za to, co dělali jejich otcové. Ale jde tu o něco jiného. Soukromá osoba, křesťan, se může omluvit jako první i svému katovi, není-li toho schopen kat. A bude to báječné, hluboce lidské, snad i hrdinské. V politice je tomu jinak. Tam vždy mluví síla ekonomiky, síla bank a tanků, početnost národa, jeho mocenské ambice atd. V politice se s křesťanskými ideály nikdy daleko nedošlo. Havel prostě zradil český národ.

7
JS:. Máte nějaké vysvětlení, proč to učinil?
PM: Je tu domněnka – podotýkám, že škodolibá – podle které si Němci platili Havla v době jeho disidentování jen proto, aby, až přijde ten správný čas, po něm mohli chtít protislužbu. Jak to bylo ve skutečnosti, co všechno stálo v pozadí, nevím. Havel prostě zklamal, tak jsem tedy hledal někoho jiného.

8
JS: Kdo hledá, najde.
PM: Přesně tak. Jezdil jsem jako zásobovač téměř po celé republice. Na jedné takové cestě jsem slyšel z autorádia hovořit Dr. Sládka. Mluvil velmi dobře. Mluvil proti komunistům, a navíc, dával zřetelně najevo, že jeho prioritou jsou zájmy naší země a našich obyčejných lidí. Při své nejbližší cestě do Prahy jsem jej navštívil a nabídl mu spolupráci jako Moravák. Bydlel tehdy v ulici U Zeměpisného ústavu, měl tam zpočátku i svůj sekretariát.

9
Nepovažuji to za nějakou zásluhu, avšak faktem je, že jsem patřil k oné malé skupince lidí, kteří přivezli republikánskou stranu na Moravu a na střední Slovensko, a kteří ji zde rozhýbali. Mé zaměstnání mi to umožňovalo. Stále jsem byl na cestách. Už v září roku 1990 byla na střední Moravě skupina republikánů, a tak jsem mohl pozvat Sládka. Mítink se konal v Kroměříži na hotelu Centrál, který praskal ve švech.

10
Potom už jezdil Sládek do Kroměříže každý měsíc. Místní organizace byla velmi aktivní. Vzpomínám na obětavou spolupráci pana Ptáčka. Objížděli jsme města a vesnice a připravovali Dr. Sládkovi půdu. Všude jsem jednal s představiteli obcí a měst, hovořil o programu republikánů a zajišťoval mítinky a všechno, co s tím souviselo. A nebylo toho málo. Znamenalo to nejen obstarat úřední povolení, zajistit místo a dobu. Navíc bylo nutno distribuovat po vesnicích a městech letáky, roznášelo se po jednotlivých domech.

11
Byl to čas tvrdé dřiny. Veřejnost nemá ponětí kolik času, námahy, peněz a zdraví investovali a investují nejbližší spolupracovníci do osoby Dr. Sládka. „Celá rodina jsme se šest let točili jen kolem Sládka.“ (Tuto poznámku připojila paní Mozgová, která celou dobu jinak trpělivě mlčela.) A nejen naše, pokračoval pan Mozga. Tenkrát to byli většinou sami nadšení vlastenci. Obětovali jsme všechen čas, všechny naše síly. Mysleli jsme si, že Sládek chce vykonat něco dobrého pro obyčejné lidi. Viděli jsme ve Sládkovi charismatického řečníka a politika. Ano, Sládek byl skutečně obětavý, nadšený a velice výkonný.

12
JS: Tím jste už vlastně odpověděl na mou druhou otázku. Chystal jsem se vás zeptat, jak jste se stal místopředsedou strany.
PM: Nebylo to tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo. Měl jsem samozřejmě zásluhy o vybudování členské základny, měl jsem nemalý podíl na rozšíření strany po Moravě a středním Slovensku, ale to by nebylo nic platné, kdybych neměl další „příznivé předpoklady“. Ty spočívaly v tom, že jsem se nikdy netlačil do TV, do Novy, ani kamkoli jinam. Sládek nepotřeboval lidi, u kterých mu hrozilo, že budou viditelnější než on. Z republikánské strany směl být viděn jedině on a ti, o kterých věděl, že se proti němu nikdy neodváží vzepřít.

13
Ve volbách roce 1992 jsem byl na republikánské kandidátce na prvním místě. Přesto jsem se dostal do parlamentu až ve druhém skrutiniu. Byl jsem ze všeho šokovaný. Sládkovi jsem tehdy řekl: „Míro, já se toho bojím, neumím veřejně vystupovat, neumím mluvit.“ On mi odpověděl, že odmítnout nemohu, protože by vzniklo podezření, že se bojím pozitivní lustrace, nebo že jsou ve straně problémy. Byl zájem na tom, aby na stranu nepadl ten nejmenší stín. A tak jsem ho poslechl a zůstal.

14
JS: Jako poslanec jste si nemohl stěžovat, měl jste dobrý plat a výhody, o kterých si mohl nechat obyčejný smrtelník jen zdát.
PM: Jistě. Ale to platí o poslancích jiných stran. U republikánů to bylo jiné. Sládek tvrdě vyžadoval, abychom mu ze svého měsíčního platu odevzdávali 3000 Kčs na „dobročinné“ účely. Předpokládali jsme, že si je Sládek nenechá pro sebe, ale chtěli jsme, aby o jejich použití rozhodoval klub našich republikánských poslanců. Vždyť se jednalo o naše peníze. To Sládek rázně odmítl. Disponoval s nimi vždy sám.

15
Mne se ztráta 3 tisíc nijak výrazně nedotkla, ale poslanci, kteří ještě před příchodem do parlamentu měli vysoké příjmy – byli to např. důlní inženýři z Ostravska – spokojeni nebyli. Byli to mladí kluci, zvykli si už na nějaký životní standart, teď jim najednou životní úroveň klesla. Někteří z nich si předtím udělali dost vysoké půjčky a teď zjistili, že mají potíže se splátkami. Nepasovalo jim to. A proto se mu ty čtyři lidi ve federálním shromáždění trhli…

JS: Prosím, ještě jednou, není mi to docela jasné …
PM: Chci říct, že odešli z klubu …

(Pokračování příště, zvýrazněný text – redakce)

 

 

.

Špatné klima – najde se řešení?

Otázkou v Moravskoslezském kraji, konkrétně na Karvinsku, Ostravsku a Třinecku pořád zůstává, jak to bude dál s jeho ovzduším, konkrétně se smogem.

Musím říci, že za téměř 25 let, co žiji na Karvinsku, se situace ovzduší u nás rok od roku zhoršuje. Proto chci v okrese, kde se léta budoval a dodnes převažuje těžký průmysl, nabídnout řešení ohledně tzv. „smogové situace“.

Dostávám připomínky od občanů a známých ohledně řešení celé problematiky. Inu, radnice města Bohumína celou situaci vyřešila dosti diletantským způsobem, neboť měřič ovzduší z ulice Jateční (v Bohumíně) nechala odstranit. Možná zastávala názor „vy nám s celým smogem polibte šos“. Nutno připomenout, že oblast celého Karvinska i přilehlého okolí byla zatížena průmyslem:  Kovovna Karviná, OKD a.s., Arcelor Mittal a.s., Třinecké železárny Moravia Steel a.s., atd. Tyto společnosti nadělaly celému regionu svým smogem výrazné škody.

Město Ostrava vždy podnikům vyhlásí smogovou situaci, mj. v souvislosti s kauzou laguny v Ostravě – Fifejdách. Díky bývalému primátorovi Ostravy za ČSSD Ing. Aleši Zedníkovi a dalším.

Já nabízím rozhodné řešení:  Znovu zavést v Bohumíně stanici měření ovzduší polétavého prachu a požadovat omezení průmyslu tak, aby tolik neškodil ovzduší, technická řešení by se našla.

Republice zdar,

Jan Korbelka

MO RSČMS Bohumín

 

 

.